V BALÍKU

Chtěl jsem si přivézt pár starých fotek, ani ne tak proto, abych se dojímal nad tou technicky nedokonalou černobílou krásou, spíš jsem hodlal všem na příkladu svých podobizen z dětství konečně dokázat, že ta malá holčička opravdu není můj klon a že se všichni mýlí – vždyť je to přece celá maminka.

Přivezl jsem si místo toho dvě igelitky plné stovek černobílých snímků; třetí někdo iniciativně vyhodil, protože mu to přišlo jako dobrý nápad.

Prošel jsem zatím jen první hromádku a zjistil jsem několik věcí: 1) Hedvika musí nutně být moje dcera a test DNA by byly naprosto vyhozené peníze; 2) Chcete-li skladovat papírové fotky, je lepší nápad je rovnou třídit do alb, nikoli naházet bez ladu a skladu do tašky a část z nich zmuchlat; 3) Po mámě nemám jen oči s divným žlutohnědým prstencem a sklon k vytváření chaosu. Ukázalo se, že fotíme (fotili jsme) dost podobně.

Na našich fotkách totiž nenajdete krajinky, přírodu ani architekturu, netahali jsme stativ, abychom zachytili rozmazaný půvab zurčícího potůčku, to nás fakt nebavilo ani nenapadlo. Zajímají nás akorát lidi kolem nás. Zejména naše děti. Heda by o tom mohla vyprávět, samozřejmě kdyby uměla mluvit.



"Já jsem vždycky fotila vás dva," konstatovala máma a já jsem nepřítomně kýval hlavou. Teprve doma mi došlo, jak to myslela: starou zrcadlovkou snímala opravdu hlavně mě s bráchou, ale zpravidla jen tehdy, když jsme byli spolu a když jsme se oba vešli do jednoho záběru. (Možná jsme spolu byli furt?)



Takže mám balík fotek, na kterých má brunet nesměle udivený výraz ne nepodobný mé dceři, zatímco bloňdák je buď vysmátý od ucha u uchu, nebo zjevně vymýšlí anebo už podniká nějakou rošťárnu.



Tihle dva jsou všude: začínají na pískovišti, spokojeně se válí na saních, když je táta táhne do kopce, pokouší se běžkovat a na kolech bizarních tvarů brázdí ulice. Přidal bych aspoň nějaký místopis, ale trefím jedno místo z deseti a ono je to stejně jedno. Jen vím, že jsme to my a že to muselo být super.



Jde z toho taková pohoda, něha, bezstarostnost a bezpečno. A ačkoli se scenérie mění a ti dva taky (brunet v čase dost značně kyne), zdá se být jisté, že tam ti dva takhle budou napořád, snad dokud je smrt nerozdělí.

V pátek to bylo dvanáct let, co brácha odešel, a nedá se s tím vůbec nic dělat. Ale naskenovat všechny tyhle fotky dřív, než je někdo vyhodí, to bych vážně měl.

text Řízek, foto máma (?)