RAZICÍ STROJ TONDA

V sobotu ráno jsem si přivstal a doběhl zkontrolovat, jestli je Krčský les na svém místě. Byl tam i s veverkami, zajíci, laněmi a běžkyněmi vlečenými přešlechtěnými psíky; za hodinu jsem byl zpátky a cítil jsem se po dlouhé době tak dobře, že bych snad i maraton zítra uběhl. Poznámku v podobném duchu jsem připsal na sportovní sociální síť Strava, ale to jsem neměl dělat, protože mi vzápětí píše kolega-běžec z tréninkové skupiny na Děkance, že jestli si troufám, má pro mě na zítra číslo.

Přes rezolutní NE!, které jsem si vyslechl od manželky, mi ta myšlenka vytrvale vrtala hlavou, jako když razicí stroj Tonda neúnavně proráží budoucí tunely metra. To mě pak druhý den dovezlo na start. Kromě vlezlé zimy tam čekali budoucí osobní rekordmani z Děkanky a taky číslo 666, které bylo pro mě. Jako neznaboha mě to nijak nepohoršilo, na druhou stranu, maraton třeba ve Vatikánu bych v tom běžet nechtěl.

Satanský dres měl ještě jedno důležité privilegium: spadal až do sektoru B (B jako brutálně krutě rychlí). Všichni ti, kteří si to přišli "hlavně užít", tak zůstali už od startu za mnou, nebudeme tedy do sebe navzájem kopat a dloubat se lokty do žeber. Tedy až na kašpárka. Měl na hlavě srandovní čepici s rolničkami a běžel o kousek rychleji než já. Měl jsem ho dlouho před očima, kašpara.

Radek. Fotku jsem mu ukradl z FB.

První kilometry jsem strávil s bývalým kolegou Radkem řečeným Radomír. Někdy, když se moc inspiruje našimi články, říkáme mu Kradomír, ale to teď není důležité. Radek je mladý, rychlý, atletický člověk na svém prvním, teoreticky velmi rychlém maratonu (nakonec 2:59:30). Proto ho na začátku stáhnu o dva energetické gely, aby si moc nevyskakoval. Radka to ale nijak nezpomalilo, takže mi kousek před prvním Husákovým tichem začal nenápadně utíkat. S tím jsem tak trochu počítal, akorát jsem předpokládal, že spolu vydržíme tak do poloviny závodu, ne jen do necelé čtvrtiny. No tak šťastnou cestu s kašpárkem.

Chvílemi dost foukalo. Diváci byli spíš únorově zachumlaní - z jednoho se na šestnáctém kilometru vyklubal můj táta, tradičně řešící složité dilema, zda ocením spíš fotku, nebo povzbuzení (pokouší se o obé). Znám jeho superschopnost přesouvat se po závodem paralyzované Praze, proto mě vůbec nepřekvapí, že ho po trase uvidím ještě čtyřikrát.

Úsměv se mi ztratil podobně jak předtím Radek až na Strakonické, což je předpeklí. Kritické místo maratonu: pořád zbývá zdlouhavých patnáct kilometrů, je vidět daleko dopředu, což vysílá unavené hlavě klamný signál, že se závodník vůbec nehýbe, nýbrž jen trpí. Jediné, co se pomalu přibližuje, je obrovský Jaromír Soukup na billboardu na Lihovaru. Když se konečně otočíme, na dalších poutačích ho vystřídá Babiš s Charanzovou. Chci pryč, ale zrovna fouká proti nám.

Plácám si s dětmi na Palackého mostě. Jednomu z nich rodič rafinovaně natáhl gumovou rukavici, aby od toho našeho sajrajtu ještě něco nechytlo. Předbíhám Petra, se kterým jsem chtěl běžet, ale hned po startu mi utekl, a Martina z Děkanky. Druhý jmenovaný má asi nějaký problém (závod nedokončí), ale mohutně mě povzbuzuje.

Nastává předposlední peklo - cesta po levém břehu do Holešovic. Zvlášť podbíhání mostů je v této fázi závodu velmi populární. Naštěstí fouká méně než před pár lety, kdy tady vítr třeba převracel méně ztepilé kilometrovníky.

Libeňský most je lakmusový papírek zbytku závodu. Pořád to jde (vkrádá se dokonce troufalá myšlenka, jestli jsem to nerozběhl až moc s respektem). Po seběhnutí z mostu do Karlína to najednou jde dokonce až moc. Předbíhám řadu lidí a těsně před odbočkou do Pařížské uvidím i kašparovu čepici. Je to buď já, nebo on. Ale asi něco vytušil, protože do cíle doběhl o pár vteřin přede mnou.

Paní v úschovně zavazadel jsou prvními ženami, které se na mě dnes smějí. Ve skutečnosti se smějí na mé startovní číslo, prý se na ně těšily. Fotím se s nimi jako Jarda Jágr s Mynářem.

A tím moje dnešní mise končí, na Budějovické si ve fastfoodu objednávám dvojitý hamburger, hranolky a sprite, aby byl svět zase v rovnováze.

text Řízek, foto táta a maratonské šatnářky