WIELKA CIPA

Řešov je město na jihovýchodě Polska, které v posledních dekádách vyrostlo natolik, že si do něj nadnárodní auditorská společnost jednoho dne převezla celou svou českou IT pobočku včetně mého běžeckého kamaráda Milana. Mezi největší řešovské turistické magnety patří místo, z nějž lze vidět naráz dva McDonaldy, a prazvláštní vyvýšený kruhový objezd pro pěší (takže asi obchod) vybudovaný z evropských peněz nad jednou z rušných křižovatek. Co je důležité, nemají tu metro, a jsem za to rád. Ve vagonu metra totiž mívám po maratonu tendenci omdlévat, což tedy řešit nemusíme. Na rozdíl od jiných problémů.

Cestovat nočním vlakem do Polska bez lehátka či lůžka může jen švihlý dobrodruh anebo člověk, kterému nic jiného nezbylo, protože mu manželka zabavila auto. V našem kupé se cestujících obojího typu tísnilo celkem osm a kolem půlnoci se s většími i menšími úspěchy pokoušeli vykolíkovat si prostor vhodný ke spánku. Ve čtyři ráno kousek za Bohumínem už jsme byli poskládaní jako docela dobře organizované puzzle. S protisedícím pánem jsme vyřešili příhraniční spory a dokonce se přestali okopávat (já dal nohy stranou, on pode mě), než nás všechny v půl páté probrala drsná průvodčí zvoláním “Vítejte v Polsku!”.

Nevstal jsem správnou nohou. Vlak je určitě od slova vléci se, nikam nepospíchá, i když je rychlíkem - najednou však začal brzdit před krakovským předměstím, kde jsem zřejmě měl přestupovat. Hodil jsem krosnu na záda a za nimi jsem nechal všech sedm zábavných dosud zkroucených společníků. Vylezl jsem na peron, ale ten byl úplně pustý, tohle nevypadalo jako to správné nádraží. Mezistátní rychlík zapískal a ujel a ponechal mě napospas. Z jedné strany fabrika, z druhé dálnice. Vystoupil jsem omylem o pět kilometrů dříve a asi nestíhám přestup. Naštěstí se najednou objevil starodávný osobák a dovezl mě tam, kam patřím.

Vedlejší krakovské nádraží vypadá jak Smíchov, jen nádražka je ještě zavřená. Aspoň kafe z automatu. V jedné ruce horký kelímek, v druhé mobilem fotím odjezdovou tabuli, protože mezi rychlíky je i půvabný vlak Bolek a Lolek. Je to ovšem to poslední, co se do jeho paměti otisklo, protože mi padá na dlažbu displejem napřed. Paní v mezinárodní pokladně neumí jazyky, ale dobře mi rozumí, že bych si rád půjčil její počítač a napsal Milanovi třeba e-mail, že žiju, když už můj mobil ne, a že přijedu a ať na mě počká. Rezolutně kroutí hlavou. Nakonec mi mladý muž půjčí telefon a už o mně svět zase ví.

Můj hostitel mě po skoro dvanácti hodinách putování vítá v Řešově a ukazuje mi ještě jednu pamětihodnost. Nad řekou se tyčí obrovský pomník charakteristického orgánového tvaru, kterému místní neřeknou jinak než “wielka cipa”. Ta podoba je natolik přesná, že je až škoda, že partnerským městem Řešova není Brno s proslaveným orlojem. Přirozeně by se doplňovala.

Každé pořádné město, když patřičně vyroste, musí mít kromě sprosté pamětihodnosti i vlastní maraton. A opravnu mobilů. Snažíme se najít nějakého všeuměla, který by můj přístroj dokázal přivést k životu, ale marně. Neuspějeme ani v maringotce s velkou cedulí “Tady řádí Slávek”, kde patrně dříve prodávali repasovaná grilovaná kuřata. Když nás už slovní spojení telefon komórkowy přestane bavit, najdeme v jednom krámku úplně stejný, jen bez zničeného displeje. Beru ho - můžu se tak tvářit, že se epizoda s Bolkem a Lolkem nestala. Milan si navíc kupuje tablet a pro svůj první maraton i vychytaný držák na číslo a pak se jdeme do blízké sportovní haly podívat na volejbalistky Prostějova, jak porážejí domácí. Jsme jediní dva hooligans hostí. A pak to jdeme spláchnout dýňovou polévkou. Zkrátka si to umíme užít. Vždyť kdoví, co bude zítra?

Zítřek přináší osm stupňů, zataženo a proud lidí valící se do jednoho z nákupních center. “Pánové, co se tu dnes běží?” houkne na nás pán na mostě. “Maraton,” odvětím a snažím se udržet intonaci sebevědomou, ani trochu vyplašenou. “Tak hodně štěstí,” mává na nás. Připravit zázemí běžeckého závodu v unifikovaném obchoďáku mi nejdřív přišlo bizarní, ale ono je to vlastně praktické. Uvnitř je totiž docela teplo. Navíc to město je vlastně pořád tak malé, že by sportovci ani jinam nevešli. Leda do volejbalové haly, pokud by se Prostějov uskromnil.

Trenér Prostějova má vždycky nadhled.

Po startu se trať kolem “cipy” obtočí kolem titěrného historického centra, proběhne se po kostkách na malebný rynek, kaštanovou alejí k zámku tušenému za vysokou zdí a pak po kraji čtyřproudové magistrály k řece. Jakkoliv si Řešov na své nezvládnuté silniční dopravě zakládá, jakákoli další uzavírka by už asi byla příliš. Klušeme proto v jednom vyhrazeném pruhu podél kolony kouřících aut a ostatní se dusí. Já ne. Tady se přesně zohledňuje moje systematická dechová příprava - z práce někdy běhám po Nuselském mostě.

Řešovský maraton je s asi pětistovkou účastníků mnohem skladnější než jiné městské běhy. Proto může po otravné pasáži u hlavní silnice následovat odbočka k řece a dál ven z města po úzké cyklostezce, na niž z evropských dotací dokonce položili asi osmisetmetrový tartanový pás. Pár kilometrů strávíme na jejích březích, na tom druhém bude dost foukat protivítr, ale schovám se za paní v růžových legínách, která se zase schovává za mladíka na kolečkových bruslích, který se schovává za své dobré úmysly. Jsme taková skupinka alibistů. Posledních pět kilometrů okruhu vede k jakési pláži u rybníka, pak se mezi chaloupkami vracíme k obchoďáku, kde mě růžová paní i její ochranka na bruslích přestanou bavit. A pak si to dáme ještě jednou. Obchoďák, obří orgán, náměstí, kaštany, magistrála, řeka a kolem rybníka. A pak meta, neboli cíl.

Běžím rychleji, než je zdrávo, protože je mi zima. Milan se drží plánu a vodiče na čas 3:45. Dost lidí má sluchátka, protože fanoušků u trati moc není. Popravdě je víc i labutí. Zato před kostelem na rynku je narváno! Je ovšem možné, že taková tichá podpora závodníků modlitbou je nakonec účinnější.

Dobíhám celou řadu původně rychlejších lidí, které jsem v prvním okruhu nechával utéct, a zejména pro uvadající odhodlání je to vzpruha. “Páni, ty jsi z Česka? Vím, viděl jsem tě ve startovní listině a zaujalo mě to,” říká mi mladík nadšeně, jako bych byl třeba blonďatý černoch. Možná nás Poláci mají prostě rádi, nebo se ten člověk jen stává mým dalším stalkerem - kromě jakéhosi Jindřicha, který mě bůhvíproč intenzivně sleduje a fandí mi přes běžeckou aplikaci Strava. (Jindřichu, pokud to čteš, zanech toho lajkování, najdi si holku a zamysli se nad sebou, není to normální).

Je fakt, že Čechů ve startovním poli moc není. Dokonce i Milan má u svého jména omylem polskou vlajku. Pět kilometrů před cílem jej zdravím. Je pořád nalepený u vodiče, jehož skupinka se však z několika desítek lidí smrskla na posledních pár vytrvalců. Na finiš už síly nemám, i tak dokončuji závod v čase 3:14:16 a dovolím si dokonce v cíli lehce oslavovat, však jsem dost možná i nejlepší Čech, a i kdyby ne, posunul jsem své hranice skoro o čtyři minuty. Zabalil bych se do vlajky, ale žádnou tu nemáme, tak beru aspoň alufólii. Je fakt děsná zima.

Ten druhý Čech v pořadí na posledních kilometrech neuvěřitelně zrychlil a pláchl vodiči i závodníkovi z konkurenční firmy, což ho prý zdravě namotivovalo. V cíli je za 3:41. Oba pajdáme přes most zpátky a hřejeme se představou, že odpoledne strávíme regenerací v sauně a vířivkách čtyřhvězdičkového hotelu Blue Diamond, vybudovaného jak jinak než z evropských dotací.

Prostějov mezitím poráží další polský tým a vyhrává řešovský turnaj. Těší mě, že i špičkové volejbalistky čeká stejný opruz cesty domů jako mě, jen jedou autobusem. Já mám na rozdíl od nich navíc místenku do Krakova a potom i lůžko.

Jenže na mém místě v jinak narvaném vlaku sedí starý pán. Nejdřív ho vyhodím, pak se ve mně probudí skaut a sednu si na zem a dědu vrátím na sedadlo (dvě hodiny si to pak vyčítám - zas tak starý nebyl). A v mém lůžkovém kupé zase leží sice na první pohled docela sympatický muž, který však po zhasnutí světla okamžitě začíná chrápat a na rozdíl ode mě prochrápe Osvětim, Bohumín, Ostravu - Svinov i Českou Třebovou. Z chrápání ho vytrhne až průvodčí před Prahou, který nám nese snídani.

Strávit třináct hodin ve vlaku má ovšem i tréninkový efekt. Takový maraton v New Yorku nebo Bostonu je pak vlastně hračka. Přinejmenším ta cesta tam.

text Řízek, foto Dominik Matula, Ř.