úterý 17. října 2017

AUTOMAT NA KULIČKY

Někdy bych našemu kocourovi chtěl - obrazně řečeno - vidět do hlavy. Třeba když jsem tuhle před něj postavil chatrnou konstrukci z ruliček od toaletního papíru pospojovaných zelenou lepenkou. Měl za úkol pochopit, že tohle je jeho nové krmítko. Navenek nedal nic najevo, ale uvnitř to musel být chaos.

Pepan je vášnivým milovníkem jídla, jenže to, co máme nejradši, nám bývá často upíráno. Tak i kocour je více méně striktně omezen důmyslným přídělovým systémem, jinak by nám nakynul až příliš. Už takhle nám dost často “přetéká do basketbalu” ze svého pelechu. Má k tomu sklony, protože je téměř výhradně bytový.

A k tomu pořádně vychytralý - dost často pozná, že chceme (i s ním) vyrazit na chatu ještě dříve, než to sami víme. A zjistil, že občas rezignujeme a oproti původnímu plánu (měl trénovat, létat po zahradě, čumět na ptáky, sežrat něco trávy a vyválet se v šantě) ho necháme celý den zalezlého v nejzazším koutu podpostele. Protože IKEA při navrhování tohoto konkrétního kusu nábytku nepočítala s tím, že z pod něj bude někdo tahat grínpísákující šelmu s drápy usilovně zaseknutými do koberce. Nepomáhá často ani squashová raketa (Srstkovi to neříkejte).

Jednou na mě odkudsi vypadlo video z YouTube, kde paní doporučovala chovatelům černých lenošivých obézních kocourů bytového typu, aby je přinutili k pohybu aspoň tím, co mají nejraději. Pyramida z ruliček, do níž se ukryje potrava, mi přišla jako celkem snadno napodobitelná.

Ale k realizaci bylo ještě daleko. Ono shromáždit tolik ruliček z toaletních papírů není jako sesbírat šest tun víček na dobrou věc. To nějakou dobu trvá, pokud zrovna člověk nepracuje jako obsluha toalet anebo se nechce ztrapnit před přáteli na Facebooku takovou delikátní prosbou. Naštěstí mám tajnou skříň, kam vrším věci na kolo a ostatně i další věci, a pod položku “další” se tohle určitě vejde. Když už ruličky začínaly přetékat, dal jsem se do stavby, která v porovnání s délkou hromadění materiálu trvala opravdu mžik.

Kocourovi jsem dílo ukázal před jeho druhou večeří. Chvíli dumal, co si se zařízením počít, pak ale začal stylem pokus-omyl z jednotlivých koutů kartonového výdejního automatu celkem zručně vyškrabávat schované kuličky, jindy se o vetchou konstrukci kreativně opřel celým tělem. Jako když jsem v práci z přístroje onehdy doloval zaseknutou tyčinku. Trvalo (nám oběma) to dlouho, bylo to pracné, ale nakonec ta odměna přeci jen přišla a stála za to.

Možná by se daly vyrábět (zřejmě ne z ruliček) zlomyslné automaty na nezdravé potraviny, které by tlusťochy přinutily se před nákupem snickersky aspoň trochu pohnout. Vhodíš dvacku, ale než dáš deset dřepů nebo dva shyby, čokoláda nevypadne, ani kdyby ses postavil na hlavu. Anebo až potom.

Budeme bohatí! Už to někdo vymyslel?

text a fotky Řízek

Žádné komentáře:

Okomentovat