Zkrátka prvních pár kilometrů jsme byli navzájem vulgární a i tempo jsme zvolili takové, aby nám na to vyzbyl dech. Na lavičce u pomníku Rudých letnic seděla dívka a koukala do mobilu. Aspoň se nám to tak zdálo. Ve skutečnosti to byl ale odpadkový koš přeplněný různobarevným bordelem, byla to jak optická iluze, co si určitá skupina lidí kdysi dávno přeposílala e-mailem, než vynalezli Facebook. Vašek si nevšiml dívky, koše ani Facebooku.
Pak jsme se najednou octli ve Slavičím údolí, které se v tužších zimách stává sáňkařským areálem pro chudé se zákeřným skokánkem uprostřed. Nadávky ustaly, Milan vzpomenul svou naštíplou kostrč, Václav přidal do pléna letitou historku s nejdelším pilotovaným letem a já zavzpomínal na rozštípané sáně. Ničení saní ve Slavičáku k Radotínu patří asi jako zpožděnky, cementárna a cukrárna U medvídka pandy, kterou vynalezli ještě dávno předtím, než jsme se stali čínskou kolonií.
Nad Lochkovem jsme se omylem octli na nájezdu na dálnici, pochopitelně jsem za to zase mohl já. Když se to vyjasnilo, zavedla nás červená značka na asfaltku, po níž projížděly kolony myslivců v terénních vozech. Cesta vedla k jakési rozvodně. Bál jsem se klukům říct, že jsme tam jako děti chodili s babičkou na šípky a že tam tehdy byla mrtvá liška, protože by to na mě zase svedli. Pak přišel asi nejhezčí úsek cesty, během nějž jsme řešili nejprve ODS pod Petrem Fialou a posléze zvracení do postele a jeho nevýhody.
O pár kilometrů dál už za Cikánkou jsme zahlédli dokonce i živou veverku. Tedy kromě Vaška. Ale byla to opravdu veverka. Zatímco jarní slunce už svádělo tlusťochy, aby navlékli barevné elasťáky a vyrazili po asfaltové cyklostezce na kolo, u potoka v lese ještě zůstala pachuť zimy, bláto bylo zmrzlé a na jednom místě zůstal dokonce uklouzaný led. A už jsme si vzpomněl, proč jsme si utahovali z Vaška. Byl oblečený jak potápěč, chyběl mu jen šnorchl a ploutve a chvílemi i kyslík. Muselo mu být hrozné vedro a opruzeno.
Na šestnáctém kilometru jsem v lese zakopl, pár vteřin v hlubokém předklonu vybíral nevyhnutelný pád, načež jsem se opravdu rozsekal. Kamarádům to přišlo pozoruhodné a groteskní, zvlášť ten nekonečný a předem prohraný boj důstojnosti s gravitací. Těžko se na to dalo reagovat, bylo to potupné skoro jak nausea na prostěradle.
"Dneska je to hodně avantgardní," odtušil pak Milan, když jsme si u takzvaného Southforku (říká se, že ranč dostaly dcery nějakého úspěšnějšího člověka k maturitě, snad za samé jedničky) střihli cestu přes pastvinu. A pak dolů do Černošic. Vyhnuli jsme se Jansově ulici pojmenované po jiném kamarádovi, protože je příliš příkrá. A posledních pár mil jsme zcela bez fantazie dotáhli po asfaltu podél řeky mezi těmi cyklisty probuzenými ze zimního spánku.
Na Sokolovně jsme čekali víc než hodinu na oběd. Pro případný personál: to nulové dýško máte přesně za to, mohli jste nás aspoň varovat - zvlášť když na nás bylo vidět, jak obrovský máme po 23 sobotních kilometrech hlad. Mezitím historka o mém zdlouhavém pádu nabyla neustálým opakováním na směšnosti. Když si pro mě přijela manželka, měřila chvíle mezi zaškobrtnutím a kontaktem s podložkou už třicet vteřin a dále narůstala. Až si na to příště s kamarády vzpomeneme, bude to možná půlhodina v potupném předklonu. Anebo si raději najdu jiné kamarády.
text Řízek, foto Strava.com
Žádné komentáře:
Okomentovat