O RŮŽOVÉ VÍLE A POMALÉM CHASNÍKOVI

Představuji si Velkou kunratickou jako papundeklovou studiovkovou pohádku v hlavní roli asi s dvacetiletým Čenským. Za zvuků fanfáry, kterou složil Vadim Petrov a nahrál Filmový symfonický orchestr pod vedením Františka Belfína, nastupují udatní borci v podivných kostýmech. Jsou odhodlaní zdolat sedmero hor a brodů, za kterými se nachází princezna a horký čaj. Ve skutečnosti jsou ty hory a brody jen troje, protože tvůrčí skupině před třiaosmdesáti lety došel papundekl. Cestou možná narazí na draka, vlka anebo podobná zvířata, v Krčském lese pravděpodobněji na nějakou zmatenou srnku.

Na startu máme zavalitého chasníka Tomáše (Čenský?). Posnídal buchty a ionťák a je hotov utkat se s kýmkoli. Celá ta pohádka ovšem je, jak malí diváci posléze prokouknou, o souboji mezi ním a spanilou vílou Marianou (Aťka Janoušková?). Té všichni fandí, protože je maličká a růžová a navenek působí křehce. V sázce je hodně. Kdo z nich dvou tři kopce pomaleji překoná a k horkému čaji později se dostane, bude o páteř kratší (dospělí z toho dovodí, že bude muset vstoupit do ČSSD). Tak to bylo v první verzi scénáře. Nakonec to tvůrci zmírnili na to, že bude na svém těle muset navždy nosit cejch (bude se muset nechat potetovat).

Hrdinové se blíží k prvnímu brodu. Je zákeřný. V potoce nejspíš číhá vodník a tipnul bych si, že ho hraje Josef Dvořák, utopil generace dětí. Pozná se to podle těch hypnoticky pohybující se reflektorů, symbolizují jakési mámení. Jsou to možná blesky foťáků. Oba soupeři to ale zvládnou a bok po boku neohroženě stoupají na první horu. A předbíhá je trpaslík.

Chasník Tomáš

Každá pohádka má totiž taky svou stafáž. Slouží k tomu, aby se natáhla stopáž. Ostatně mohla by mluvit ve verších. Tak třeba takový ošklivý trpaslík Lukáš umí překonávat hory strašně rychle a děti milují jeho podkolenky narychlo objednané z fundusu a vytažené až ke kyčlím a smějí se jeho hekání. Umí taky předstírat mrtvého a naopak. Dále tu máme chasníkova panoše Slížáka, jenž zvládá celou řadu jiných věcí a některé i naráz, jenže v běžné pohádce ani na Kunratické nejsou k užitku. A lokaj Libor je spíš takový odstrašující příklad, že nikotin není čarovný lektvar a že bowlingem ještě žádný hrdina nad drakem či kopci nevyzrál.

Na druhé hoře se láme chleba. Je strmá a na jejím vrcholu, který se ztrácí v mracích, je černokněžníkův hrad. "To cigáro před během bylo navíc, ostatně asi i ten chleba krajíc," povzdechne si Libor a děti se smějí, zatímco věrně předstírá, že zvrací. To opravdoví hrdinové, Mariana a Tomáš, dál jdou bok po boku. Jen vílí krok je lehčí, snad že ji mravenečkové anebo lesní povětří nadnáší. A taky nemusí tahat sto devět kilo živé váhy jako Čenský.

Třetí hora je skleněná. "Hek hek, zase jsem sebou sek," uleví si trpaslík, zatímco bezmocně klouže po hoře z ledového polystyrenu. Děti pády milují. Nikdo jiný nepadá. Víla Mariana zatím získává rozhodující náskok. V cíli, pohádkovém království zpocených těl, vrací půjčený čip a poraženému chasníkovi připíjí teplým čajem. Radost poddaných, tanec a skupinový zpěv lidových písní.

A jak dopadla stafáž? Trpaslík, v podstatě idiot, ale zábavný svou vytrvalou snahou, se snažil předstihnout svůj loňský stín, což - jak se ukáže - nejde. Další dva chtěli to putování z ateliéru 1 přes vyvýšené ateliéry 2, 3 a 4 a zpět do ateliéru 1 hlavně ve zdraví přežít, což se jim v zásadě podaří.

Na konci je bál. Hraje hudba (řvou děti) a nese se guláš a víno, to se v pohádkách smí (vždycky mě to udivovalo) a hoduje se. Chasník se usmiřuje s vílou i s vidinou kérky. A pak i se stafáží odcházejí do vířivky.

Děti, dobrou.

KONEC
MMXVI

text Řízek, fotky Maruška, Slížák, ktfoto.com.