pondělí 1. února 2016

ŠLAPACÍ TRAMVAJÍ DO STANICE LIŠKA

Paní vytáhla z kapsy štůsek papírů a na první z nich napsala krasopisně Zelená liška. Podtrhla to a zakončila dvojtečkou. To budou výpisky. Žena tipovala deset, já patnáct, ve skutečnosti se u metra na Budějovické shromáždilo skoro třicet lidí, kteří si spolu měli vyrazit na nedělní vlastivědnou vycházku po jednom z nejstarších pražských sídlišť. A určitě nejhezčím, protože našem.

Kdo tam všechno byl: početná ekipa důchodců, několik starousedlíků, rodinky s dětmi, zamilované páry relaxující po náročném víkendovém souložení. A samozřejmě nemohli chybět ani osamělí podivíni v prestižkách a šusťákovce. U nich si člověk může být jistý, že začnou co nevidět vyprávět zážitky z nějakého dálkového pochodu - a taky že jo.

"Gábi, Gábi! To jsem rád, že tě vidím," oslovil nějaký mladý muž mou ženu, u níž jsem si byl dosud prakticky jistý, že se jmenuje úplně jinak. Naštěstí se pak ukázalo, že jsem pravdu měl já, skutečná Gábi - vysoká blondýna bez brýlí - se objevila o pár minut později. Ale i tak mě to trochu nahlodalo.

Neuvěřitelně pustý Herákpark
Průvodkyně z projektu Praha neznámá nás nejprve zavedla do důvěrně známého parku, přezdívaného Herákpark. Ostych před nečekanou návštěvou (anebo spíš počínající déšť) z něj vyhnal -náctileté narkomany i bezdomovce, takže prostor vypadal mnohem útulněji než obvykle, ale nebyl autentický - jako když zateplíte funkcionalistický činžák z třicátých let nekompromisním barevným polystyrenem. A to se stalo tady všude kolem nás.

Zelenou lišku začali stavět v třicátých letech s bláznivou, ale o to funkcionalističtější myšlenkou na nájemní byty o výměře "menší než malé". Až se z nich staly takové komické kukaně. Že z venkovních pavlačí, kterými nahradili vnitřní chodby, táhla předválečná zima, prý tolik nevadilo. Uhlí bylo levné, navíc venkovní chlad kromě pohodlí zabíjel i bacily, které by se v obyčejné chodbě jinak s chutí množily a útočily na moderního prvorepublikového člověka.

Ambiciózní plány budování zelenoliščího sídliště narušil nejprve chybějící kapitál a posléze přebývající Hitler. Takže značná část Lišky (včetně našeho domu) vyrostla až po válce. K ní se váže i nepěkný incident z jejího samotného závěru, na nějž upomíná název ulice Obětí 6. května i pomníček. Nacisté tu postříleli téměř všechny obyvatele jednoho domu. "Dvou domů," sykl jeden z účastníků prohlídky, člověk patrně nejpovolanější, který všechno ví, všechno zná, a každý mu proto potajmu chce dát pěstí. Šprti si to všechno zapsali do notýsků. A za odhrnutými záclonami nás s očividnými obavami a nedůvěrou okukovali místní.

Došli jsme do naší ulice a paní průvodkyně už s neskrývaným odporem ukazovala na ty naše barevné zateplené fasády a zasklené pavlače - funkcionalismus pod nimi pláče. K tématu občanská vybavenost jsem chtěl nadhodit, že je tu i skvělá jídelna, jejíž kachlíky a pára nad knedlíky propadly červí dírou z období socialistického realismu a už tu zůstaly, a naproti i drogerie, jejíž svérázný majitel na mě jednou něžně řval "Ty hovado!", když jsem mu vozidlem omylem bránil ve výjezdu.

Ale zvídavé výletníky spíš zajímala bývalá továrna Jawy, dodatečně přilepené výtahy u některých domů či někdejší skvostná společná prádelna, místo níž je nyní kráter. V něm už klíčí budoucí administrativní budova. Zaskvěl jsem se zmínkou o tom, že na zpustlém hřišti, kde zelené lišky teď dávají dobrou noc, budou mít sídlo mormoni - a nějaký další podivín z toho chybně usoudil, že si s ním chci povídat o mormonech a pražské zeleni.

Menší než malé byty, ulice i auta
Než jsem se dokázal vyprostit z objetí jeho konverzace, zavedla nás průvodkyně na místní hřbitov. Obrovitá paní v tygřím oděvu (na to nepadl jeden, ale dva pavilony šelem!) spočinula na lavičce vedle hrobu slavného rodáka Sylvestra Krnky, vynálezce (mimo jiné) i šlapací tramvaje. Škoda, že se jeho nápad neujal. Kdyby jich pražský dopravní podnik pár měl, předloňskou ledovkovou kalamitu, která jinak ochromila cokoli vybavené trolejemi, by přestál takříkajíc s prstem v nose.

Pak už nás čekala jen sorela. Socialistické činžáky a paneláky vyrostly krátce po válce a zajímavé jsou především tím, že měly dokonce podlahové vytápění (podle starousedlíků to v něm divně škrundalo) a na fasádách domovní znamení, aby pracující člověk po šichtě v Jawě bezpečně a radostněji trefil do své ubikace. Domovní znamení na Lišce však mají jednu orientační nevýhodu: všechna vypadají prakticky stejně a mají i stejné barvy.

Vycházka za 150 korun (100 pro seniory) se po hodině a půl vrátila zase na začátek. Zatleskali jsme a mohli jsme jít domů. Paní si zálibně pročetla zápisky, složila štos papírů do kapsičky u kabátu a spolu s tygřicí a nejchytřejším pánem nasedli do šlapacího metra a odjely neznámo kam.

text a fotky Řízek

Žádné komentáře:

Okomentovat