Už se ten večer šeřilo a v jídelně se naskládaly děti všech věkových kategorií. (Jménem bych dokázal označit tak polovinu, protože většina z nich za rok hrozně vyrostla, část se ztratila v nenávratnu a zbytek se asi někde líhne.) Většina z nich si povídá, jiné dělají bordel, další to prostě jen nebere a nechce se jim sedět ve stanu. Uprostřed toho všeho stojí malý muž s kytarou, ale bez pódia, a zkouší z dětí vydolovat refrén Tří čuníků. Připojuje se vysoký chlapík (obvykle) se směšným kloboukem a já, jelikož jsem někomu sebral kytaru.
Napínáme hlasivky a naše neškolené hlasy si prorážejí cestu skrze břehy písně a vytvářejí nová harmonická řečiště, nebo se taky dá zjednodušeně říct, že zpíváme celkem falešně a trochu jinou melodii, než autor zamýšlel. K čuníkům se to moc nehodí, ale nasazuju zaujatou grimasu skvělého kytaristy a jen o málo horšího zpěváka okoukanou z rockových koncertů. Podle mě je výborná a přesná, žena ji nenávidí - jak mi zhruba dvakrát do měsíce připomíná.
Vzhledem k tomu, že bez grimasy hrát neumím, na kytaru se doma spíš práší, a je to znát. Občas se mi třeba mezi ty pořád stejné tři akordy vloudí nějaký čtvrtý, nepatřičný. V tom hluku to stejně zaniká. U Slavíků popleteme sloky a spiklenecky na sebe mrkneme, že o tom víme, ale necháme si to pro sebe. Stejně jako to, že nám to dneska zrovna dvakrát neladí, i když máme všichni na kytarách profesionálně připnuté ladičky.
Menšina zpívajících dětí je náročná. Výkřikem Budku! nebo Obchodník s deštěm! se dožaduje přehrání oblíbeného hitu. Někteří zvlášť dotěrní posluchači dokonce hudebníkům vnucují jakési otrhané zpěvníky. Bohužel na ně přestává být vidět, padá tma. Na této scéně jsou ještě osvětlovači velmi nedostatkovou profesí. Blikotáme čelovkami a mžouráme na drobná písmena ušmudlaných stránek. Ale tak to má být a jsme přece rockeři.
Po několika hodinách koncertu, cirkusu, besídky, estrády anebo co to vlastně je, někdo zavelí, že tohle je dnes poslední písnička. Agilní děti naposledy zakřičí a pak zklamaně vydechnou, když se místo Tomáše Kluse ozve něco od Jana Nedvěda, jehož pleš imituji podstatně lépe. Ale večerka je neúprosná, jako je neúprosná role táborového kytaristy.
Ale i tak to budeme zkoušet dál, jako i naši následníci. Protože tábor bez kytaristy je jako tábor bez latríny anebo tábor bez pruzení, že řvaním porušuješ noční klid.
text a fotka Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat