Vrcholem kariéry hanspaulského fotbalisty, zejména pak brankáře, by pravděpodobně mohlo být stát se takovým borcem na konec. Aby za pár desítek let při zmínce o jeho jménu každému bývalému spoluhráči naskočily spíš tyhle zázračné okamžiky životního utkání než všechny ty laciné góly mezi nohama, bizarní zranění, pokažené přihrávky a nejisté výběhy. Nebo aby aspoň někdo při vzpomínání začal těmi slabšími chvilkami, ale pak by někdo jiný mohl zase vytáhnout i tahle pozitiva, a tím kritika na chvíli umlčet.
Příležitost k nezapomenutelnosti jsem dostal při zápase Forejtu proti týmu s humorným názvem Gangbeng. Po mizerném začátku (špatné vyběhnutí, tečovaná rána) a jednoznačném průběhu, kdy jsme celý zápas prakticky nevystřelili, jsme na Motorletu naprosto zaslouženě prohrávali o dvě branky a tak by to patrně i skončilo. V předposlední minutě jsem však vyhnal mátožné spoluhráče do pokutového území a rozehrál dlouhý výkop někam k brance soupeře, snad že by to někdo náhodně usměrnil. Kolegové výborně clonili, a tak soupeřův brankář propustil výkop až za svá záda. Potud milá kuriozita, která se v hanspaulce stává, neboť hřiště a především fotbalový um hráčů jsou výrazně menší, než bývá zvykem.
Jenže balon se vzápětí dostal znovu ke mně a zřejmě ještě pár vteřin do konce zbývalo. A s jídlem roste chuť. Opět se pětice našich nacpala před brankáře Gangbengu. Tentokrát jsem je ani nepotřeboval, neboť jsem to vzal záměrně na sebe, prostě jsem z padesáti metrů vystřelil. Druhý nákop byl mnohem lepší než ten první, měl potřebnou výšku i razanci a padal přesně pod břevno branky, z níž navíc gólman jako by kousek poodešel.
Jak už pochopil i méně pozorný čtenář, vyšlo to. Míč skutečně skončil v síti, stav se změnil na 2:2 a v následujících vteřinách jsme zrealizovali všechno to, čím ve fotbale pohrdám: bylo tu radostné křepčení, bylo naskákání na hrdinu okamžiku, ba dokonce došlo i na shazování dresu (obou dresů, byla zima) z nevypracovaného těla a polonahé dovádění před imaginárními diváky.
Zápas měl v tu chvíli samozřejmě rozhodčí ukončit, aby mohla naplno propuknout nezasloužená radost, která je vždycky tou nejzábavnější. Jenže sudí se rozhodl to ještě zdramatizovat, takže nechal soupeře rozehrát a ti ještě nebezpečně postupovali na naši branku, a dokonce rozehrávali roh. "Proboha, teď se neoblíkej, debile!" děsil se Kajetán při pohledu na moje počínání. Naštěstí se už nic nestalo, mohli jsme na sebe proto znovu nechutně naskákat.
A radovat se z něčeho, co už patrně nikdy nikdo neuvidí, protože to nikdo nenatočil.
text Řízek, archivní snímek Maruška
Žádné komentáře:
Okomentovat