GURU NIKDY NELŽE

Maraton není sprint! psali v manuálu pro běžce. No jo, ale vysvětlujte to člověku, který potřebuje na záchod a má každou chvilku vystartovat. Dobře to dopadlo, jen mě někdo zlostně kopnul, když jsem neobratně přelézal hrazení k toitoice. Ovlivnilo to můj výkon? Rozhodně. Toitoikový i kopancový doping fungují skvěle, jenže vydrží jen 34 kilometrů. Pak přijdou křeče a trápení, které naivnímu prvoběžci uzmou téměř celou euforii po dosažení cíle. Protože v maratonu neplatí, že i cesta může být cíl. Cíl může být prostě až ten cíl.

Proběhnout se centrem Prahy, přes Karlův most nebo Pařížskou bez turistů anebo Husákovým tichem i po všech nábřežích bez aut je zážitek a každému ho lze doporučit. Samozřejmě, pokud dotyčný nemá rád velké množství lidí popřípadě běh do nesmyslných dálek či omdlévání v metru cestou ze závodu, není to nic pro něj. Stejně jako pokud nechce dávat dva tisíce za startovné - když ale běžíte "v dresu" nějaké charity, bolí to výrazně méně. Já reprezentoval Diakonii Českobratrské církve evangelické, jíž jsem zamlčel, že jsem neznaboh. I pro takové účastníky je však atmosféra závodu pohlcující; lidi křičí, fandí, podávají závodníkům různé tekutiny. Taky tramvaje musejí jinudy, u cesty hrají kapely a překvapení Japonci si fotí tyčkou selfíčka s rozmazaným barevným davem.

Václav ještě před tím, než se mu na
třetím kilometru rozvázala tkanička

Večer před startem mi žena předčítala různé tipy a triky pro maratonce-neználky. Ten nejlepší říkal něco jako, že máš běžet jen tak rychle, jako to umíš, a spíš pomaleji. "Když poběžíš naopak rychleji, za každou minutu, kterou takhle naženeš, v závěru několik minut ztratíš na každém kilometru," varoval nějaký guru. Pokýval jsem tehdy hlavou, jako že si to pamatuju a hodlám se tím řídit. V reálu to ovšem vypadalo jinak, a proto měl můj závod tři naprosto odlišné fáze:

1. Fáze euforická. Přes centrum Prahy se běží nečekaně dobře. Mezičasy o patnáct až dvacet vteřin na kilometr svižnější, než jsem chtěl. To přece musí být dobré znamení, ne? Baví mě to i po levém břehu k Libeňskému mostu a zpět po karlínské straně. Plácám si s dětmi u silnice, doufám, že jim pak rodiče umyjí ruce. Na čtrnáctém kilometru čeká manželka, mává transparentem a nabízí mi tekutiny. Mám radost, že ji vidím, ona dokonce běží vedle mě. Běžím kousek za vodičem pro vysněný čas 3:30 a hecuju se se šedesátníkem, který běží svůj desátý - prý poslední pražský maraton. Je to prima, svítí sluníčko a maraton je bezvadná věc.
2. Fáze poznání. Z Výtoně do Nuslí a pak do Braníka a zpět na Palackého náměstí. Dobíhám a předbíhám vodiče i zasloužilého maratonce. Před otočkou pod Nuselským mostem na mě volá kolega Vašek a vypadá svěží. Už se neběží tak lehce, s plácáním jsem přestal. Trochu se to začíná kabonit jak na nebi, tak s mým během. Při dalším setkání se ženou jsem o poznání méně hovorný. Ale tempo pořád držím pod pěti minutami.
3.  Fáze konečná. Běžíme zase po levém břehu na Lihovar. Nad otočkou v dálce vidím obrovský billboard s pohlednou paní v prádle. Když doběhnu až pod ní, zjistím, že není pohledná a že ani ta otočka tam ještě není, nýbrž je dál. Na 29. kilometru potkávám ženu, na něco se ptá, přitakávám. Pak zas běžíme po nějakém mostě tam, po jiném zpátky. Na 32. kilometru zdravím Vaškovu Hanku slovy: "Jsem v píči". Chtěl jsem tím říct, že jsem vyděšen z představy dalších deseti kilometrů tohohle nepřirozeného pohybu a že se zároveň necítím úplně dobře. Na 34. kilometru přijde první křeč, zatím jen do jedné části jedné nohy. Postupně přijdou další i do jiných částí jiných nohou, až mě kompletně ovládnou.
   
   Přecházím do indiánského běhu a namlouvám si, že jen dočasně. Než se tohle přežene. Mezitím se přehnalo asi pět set lidí, vodič na 3:30 a ten emeritní maratonec. Ztrácím asi dvě minuty na kilometr a mám matný dojem, že mě před tím někdo varoval. Kulhám směrem k Libeňskému mostu. Od minulého okruhu značně povyrostl a prodloužil se. V Těšnovském tunelu opřený o zeď protahuju nohy v zoufalé snaze něco změnit. S troufalým nápisem Coach na mých zádech to musí vypadat tragikomicky. Konečně mě předbíhá i neúnavný Vašek, na začátku Pařížské, 300 metrů před cílem. Mobilizuji a publiku v cílové rovince předstírám, že jsem celou dobu běžel. Zatímco Keňané už jsou asi v letadle, a to ještě není hotová ta rychlodráha a na Veleslavíně jim musel s bagáží pomoct portýr (mě by býval musel vynést), jsem v cíli. A konec. Titulky.

V hlavních rolích v českém znění:
hrdina: Václav (1 536. místo, 3:45:35 oficiálně, 3:37:44 reálně)
padlý hrdina: Řízek (1 552. místo, 3:45:54, 3:42:24 reálně)
žena hrdiny: Hanka (dokonalá organizace diváckých přesunů)
žena padlého hrdiny: Maruška (nezměrná trpělivost a péče)
scénář: naivita a nezkušenost
režie: Zdeněk Troška a Alfred Hitchcock

Vyrobila tvůrčí skupina zábavných pořadů Praha

MMXV

text Řízek, foto Hanka