Na kopci jsme se setkali s Maruškou, Vaškem a Haničkou, ovšem nebylo to snadné, protože Vašek, když nás zahlédl, zrychlil. Já jsem zase neomylně zamířil k jiné budově, jako bych tam byl poprvé. Občas se mi stane, že to orientačně úplně nezvládám. K mým problematickým místům, zejména podzemním parkovištím a obchodním centrům s více než jedním patrem, teď můžeme přidat i Dobešku.
Dívali se na mě jako na pako, ale dal jsem si místo piva cider a chutnal mi (a až pak jsem zjistil, že ho vyrábějí dva hipsterští vousáči zřejmě z vody načerpané na náplavce a z jablek z letenských sadů). V sále z parketu tentokrát odstranili židličky, protože se mělo trsat. Marušku to neodradilo a po jednom sedátku se sápala, načež přiskočil pořadatel a mile jí vyčinil, že stejně celý den seděla a ať se tedy kouká zase postavit. Vydržela to až do přestávky. Pak vybojovala židličku a kriticky hodnotila taneční kreace mé i ostatních platících. A věřte, že bylo nač se dívat.
Vltava ukázala zpěváka Roberta Nebřenského v nové košili a vybaveného novou kytarou, pak přehrála téměř celou poslední, velmi povedenou desku a zařadila pár nových kousků. Jak Robert Řízkovým stránkám prozradil, chystají nové album, které snad vyjde začátkem příštího roku.V kotli se mimo jiné pohyboval i pan Čtvrtníček, na čemž v naší části obecenstva nepanovala shoda, ale já jsem si byl naprosto jistý. I jeho jsme kriticky hodnotili.
To vltavské vystoupení bylo prima, tím spíš, že do základní sestavy nedávno přidali nového saxofonistu a ten se stal určitě jednou z hvězd utkání, když se v závěru převlékl za Bezvadného chlapa. A díky němu také mohly zaznít oprášené téměř zapomenuté staré pecky - třeba Blanokřídlý výtah (Píseň neexistujícího muže). Zde se dokonce zapojil i slušně zaplněný Strahov, tedy vlastně sál Dobešky, a sborově si zazpívat jeden z nejúdernějších sloganů, co znám: Chci být brácha s nebem modrým a jen trousím švestky z modřin. A to se člověku jindy než na Vltavě prostě nepoštěstí.
text a fotky Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat