Kamarádi. Vezmete je na závod, bezpečně a pohodlně je tam odvezete a
oni se vám odvděčí tím, že vás dvacet metrů před cílem předběhnou. Běh
Partyzánskou stezkou v Oseku tak patrně nebude patřit ke sportovním
zážitků, ke kterým bych se v budoucnu rád vracel. Vzpomínka, pokud ji
zcela nevytěsním, spíš zabolí u srdíčka.
V Oseku bylo téměř vše jako loni. Sál hospody plný lidí v různé fázi převlékání a aplikování rozličných podpůrných prostředků a gelů, jediný záchod, na němž se běžci zbavovali předstartovní nervozity držíce nedovírající dveře kabinky, tatranka, účastnický list a pořadatelé komolící název mého týmu - letos mi ze Zelené lišky udělali Zelenou Výšku. Jen se změnilo počasí. Bylo asi patnáct stupňů, mrholilo a foukalo něco jako orkán.
Oproti
loňsku jsme se rozrostli. Ke mně a kolegovi Adamovi (na snímku) přibyl
právě vsetínsko-pražský Milan a jeho někdejší kolega, tělocvikář Míra.
Ten posléze zboural moje předsudky o plnoštíhlých nedovzdělaných
frustrovaných idiotech, kteří celé dny v teplákovkách sedí na švédské
bedně a pozorují sekundární pohlavní znaky dospívajících svěřenkyň při
pokusech o basketbal. Možná tento opravdový tělocvikář leccos z toho ve
skutečnosti praktikuje, hlavně se však ukázal jako nesmírný sportsman -
všechny nás vydrtil nejméně o čtyři minuty a v cíli vypadal, že by si to
s chutí proběhl znovu.
Rázná paní
organizátorka nás před startovním výstřelem varovala, že trať je
strašná, hnusná a nechutná. A první dva kilometry se to proti větru po
asfaltu skutečně tak jevilo. Snažil jsem se takticky schovávat za vyšší
jedince - najít takové je většinou snadné. A pak se přiběhlo do lesa,
vítr si převzaly stromy, na nás tak zbylo překonání dlouhého kopce k
jakémusi partyzánskému bunkru, který jsem ani letos nezahlédl, jelikož
jsem v tu chvíli měl tep 199 a zcela jiné starosti. Další asi tři
kilometry se čvachtalo blátem, po kluzkém listí či po nasáklém mechu. A
to já mám zase celkem rád.
Mým dočasným
úhlavním nepřítelem se stala jakási klopýtající paní s tepláky
vytaženými až někam k bradě. Z kopce jsem jí ukázal záda, ovšem když
jsme se vrátili na asfaltku a všichni kolem mě razantně zrychlili, opět
jsem dostal šanci prohlédnout si tento zajímavý běžecký model, který
příště asi taky vyzkouším.
Poslední dva z devíti kilometrů jsem spoléhal na pomoc větru v zádech, když už nohám se
moc nechtělo. Ta se ale ukázala příliš chabou. Tepláková paní se
vzdalovala, jakožto i pár dalších sportovců, jež jsem teoreticky mohl
třeba ohrozit, kdybych zabral. Několik desítek metrů před cílem ve vřavě
místních diváků zcela zanikly cizí kroky, mladý a nějak povědomý muž
kolem mě lehce prosvištěl - ano, byl to Milan. "Mám pro tebe ještě jeden
dárek k narozkám," myslel si nejspíš, zatímco urval 26. místo
rezervované pro mě. Poznal mě už z dálky podle zelených pruhů na zádech a
charakteristické ortézy na kotníku. Velmi se podivoval, že jsem se ani
jednou neohlédl.
Dalo by se snad říct, že jsem
tu potupu unesl. Většinu nadávek, které mě napadaly, jsem totiž spolkl.
Uvědomil jsem si, že bych na jeho místě jednal stejně - vidět před sebou
unaveného Milana s ortézou, těšícího se na čaj v cíli a na 26. místo,
našel bych v sobě ten zbytek energie a předběhl ho dřív, než by řekl
Sokol Vsetín. Vždyť je to koneckonců sport.
Ale i tak mě to trochu mrzí. Nebo by se to dalo říct i přesněji, ale už jsem to spolkl.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat