Tyhle road movie mám tuze rád. Modré rodinné kombi ujíždí po liberecké dálnici. Na spolujezdci sedí změť tatranek a funkčního prádla, na zadním sedadle brzké vstávání dospávají nádherné běžky a půjčené hůlky a veselý řidič si něco moc falešně prozpěvuje. Zatím je mu do zpěvu, ale v půl třetí musíme být v práci, tak je potřeba trochu spěchat.
Střih. V Bedřichově na stadionu svěřuji běžky servismance v půjčovně, jsem totiž kopyto. Nevím, čím to namazala, ale je to síla. Po osvědčené trase Jizerské padesátky se svou velmi volnou technikou drápu z Kristiánova na Rozmezí a dále na Knajpu. Jindy mi to trvá přes hodinu, tentokrát i s tatrankou a čůráním snad o dvacet minut méně. Lyže jedou neskutečně, ničím to nepřipomíná můj předchozí výlet a trápení v čerstvém sněhu (z nějž pochází fotografie). Předjel mě naposledy mercedes někde u Hodkovic, ale to se nepočítá.
Drandil jsem okolo německých turistů v oblečcích a la seriál Vyprávěj i kolem nešťastných dětí na lyžařských výcvikových kurzech. Soucítím s vámi. Samozřejmě že je ten tělocvikář idiot, že po vás chce běžky, ale vypadněte z mojí stopy, mládežníci, tiše jsem jim hrozil. A ironicky děkoval, když se konečně hnuli. A najednou jsem byl u Jizerky a blížil jsem se na Promenádní. Tahle tři kilometry dlouhá, zvlněná nekonečná cesta mě poprvé v životě bavila, na čemž měly pravděpodobně lví podíl ty dosavadní tři dny usilovného pětiminutového cvičení.
Když jsem se po třech hodinách klouzání a 42 kilometrech v nohách objevil opět na stadionu, nemyslel jsem na to, jak budu pod dohledem kocoura sténat na parketách. Nebo jak další hodinu a půl pojedu zpět do Prahy a pak budu devět hodin sedět u monitoru v práci. Cítil jsem se dál jako třicetileté želé, ale jako naprosto spokojené, unavené želé.
Někdy taky zvedám tříkilové činky.
text a archivní fotka Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat