V pátek večer se na třídní sraz nečekaně doslova přiřítil Pája, renesanční muž - sportsman, vypravěč, lékař v Německu a propagátor levného a majitel značkového běžeckého oblečení. Jestli prý nedáme v neděli nějaký menší běh. A to já vždycky moc rád.
Jelikož jsem nejen majitel velkého zadku, ale zároveň i skvělý taxikář a organizátor, sešli jsme se v neděli v zamlženém Radotíně dokonce čtyři - doplnil nás Milan K. a Venál. A čtyři kumpáni, to už je veselá výprava. Navíc téměř samí extroverti se srdcem na dlani.
Cesta vedla údolím a temným lesem, jak se zpívá v jedné pěkné písničce. Stoupali jsme na nejvyšší radotínský vrchol, a když už pomalu začal řídnout vzduch a les přecházel v kosodřevinu, zavelel Pája k vrchařské prémii. Sprintovat mě bavilo asi pět vteřin a ostatní dva běžci si o nás, zatímco si můj někdejší soused vychutnával sladké vítězství, mysleli asi to, co si o mně myslí Pájova přítelkyně. Ta si o mně totiž prý myslí dost nehezké věci.
To samé si asi o nás všech pomyslela cyklistka, kterou jsme v dalším stoupání cíleně předběhli a přáli jí hezký den, příjemné šlapání a podobné zážitky. Každého cyklistu potěší, když jej předběhne zástup čtyř orosených mladých mužů s odhodlaným výrazem.
Byl to jeden z běhů, kdy člověk sotva stíhal pravidelně zvedat nohy, naslouchat skvělým historkám a nepravidelně vybuchovat smíchy. Nahoře u obrovského ranče, který pokaždé neznámému šťastlivci závidím a u něhož Václav vždy neopomene zmínit legendu, že toto gigantické panství dostaly nějaké dívky za zřejmě mimořádně hezké maturitní vysvědčení, se stalo něco divného. Zrovna, když jsme se bavili o úskalích spojených s výrony kotníku, jsem se s výronem kotníku zřítil na tvrdou zem, zasádrovanou rukou a bolestivou grimasou napřed. Na výrony a podobné vylomeniny jsou mí kamarádi zvyklí, ale tohle načasování bylo výjimečné.
Výjimečný byl i výron. Vždyť můj všední kotník - a to jsem ještě v té chvíli netušil - se v následujících šedivých dnech měl zabarvit do psychedelicky fialové barvy a narůst do rozměrů melounu (toho žlutého, ne zeleného, zase to nebudeme přehánět). Ale za uznalého potlesku imaginárního publika jsem vstal a spolu s kamarády jsem náš nedělní, nakonec třináctikilometrový výběh dokončil. Mohl jsem se tak zúčastnit i hodnocení kvality běžeckého stylu a následného špičkování.
Experti by nicméně řekli, že teď chodím trochu jako tučňák, sice hezky, ale dost výrazně přes paty. A mám fakt velkej zadek.
text Řízek, foto Pája přes korejské zrcadlo
