neděle 12. října 2014

SRDÍČKA A KOSOČTVERCE

S koncem léta chladnoucí rybník v Holanech pokryje zelená hmota, do dřevěných chatek s rozvrzanými palandami přijedou závodníci i jejich podporovatelé a Ivan narazí první sud. Koncem léta je čas dát si triatlon.

Tyhle dva znali ostatní plavci jen jako
barevné skvrnky na obzoru.
Počasí se umoudřilo, ale do toho chladného žabince se stejně nikomu dobrovolně nechce. Hurďas a Jirka se hned po startu mocnými tempy okamžitě vzdalují mně i zbytku letos prořídlého startovního pole - leckdo z atletů totiž tentokrát dostal pozvánku na prestižnější mítink zcela jiného druhu.

My ostatní - plavci jen shodou okolností a z donucení - se pomalým cákáním zvolna přibližujeme k bójce, pak znovu ke břehu a to celé pro velký úspěch ještě jednou. Trochu jsem té vody vypil a byla nechutná.

Péťa, jak ho známe.
Z rybníka vylézám třetí, když už ti dva výše jmenovaní dávno točí svá horská kola ve vysokých otáčkách. Hned za mnou se ze zelených vln vynořují další postavy, proto je potřeba nelenit a navléct na sebe dres co nejrychleji. I při téhle banální činnosti se dá v elastických rukávech zabloudit, což se mi daří každoročně.

Vyrážím na rudém kole a jsem odhodlaný dohnat aspoň Jirku. Ten totiž každý rok píchne a zpravidla několikrát, takže by to nemusel být takový problém. Ale Jirka furt nikde, až pod sjezdem zvaným Broučci najednou uvidím - Hurďase. To mě překvapilo, protože jsem ho považoval za robota. A jelikož Jirka je opodál, jsme kompletní.

Moje nohy jsou fakt ekl.
Následujících dvacet kilometrů se z mé triatlonové historie asi nejvíc podobalo závodu v obvyklém slova smyslu. Tedy, když si odmyslíme, že trať není značená a že se úspěšný průjezd stanoveným okruhem prokazuje obkreslením srdíček a kosočtverců. Snažil jsem se těm dvěma chrtům všemožně ujet, ale ke mně byli snad přilepení izolepou. Až v dlouhém a náročném stoupání na Skalku odpadl Jirka a, jak se později dozvíme, posléze píchnul, aby dostál tradici, a přišel o třetí místo (z toho se na konci radoval Jimi).

Hurďas kráčí.
Hurďas se ale zjevně rozhodl, že se mnou pojede asi až domů. Neopustil mě ani v té rokli, která vypadala apokalypticky - lávky a chodníčky asi strhla velká voda, ležely bezvládně na hromadách spolu s vyvrácenými stromy a my jsme přes ně přelézali - já nadával, Hurďas mlčel, protože je robot. A do kempu, kde je centrum závodu, dojíždíme naráz.

Milan běží.
Tady opět následuje problematická pasáž, a to obouvání před závěrečným během. Na ten jsem si celkem věřil, byť jsem v něm ještě nikdy v dějinách nikoho nepředběhl. Rival mezitím získal tak dvacetivteřinový náskok, který si hýčkal i nadále. Ale pak najednou přešel do chůze, pustil mě před sebe a až do cíle jsem o něm nevěděl.

Pružan dostal tenhle pohádkový hábit.
Guláš po závodě byl senzační. Jako vítěz jsem dostal zvláštní prémii - musel jsem ostatním čepovat pivo. Šlo mi to střídavě, ale v průměru asi tak jako plavání. Většinou to dost pěnilo. Na sobotní afterparty, již většina startovního pole vyhledává, jsem chyběl, ale Ivan mi přibalil láhev s těmi senzačními utopenci, abych z toho taky něco měl.

Trochu nálevu se mi vylilo v autobuse, takže i další cestující z toho triatlonu něco měli.

text Řízek, fotky Anička

Žádné komentáře:

Okomentovat