Jeli jsme z Pakova a paní, ke které jsme si přisedli, to právě po deseti minutách vzdala („Dám vám tisíc korun, když se svlíknete, hhh. - Ta v tom motoráku, ta byla dobrá. - Dobrá byla i ta prodavačka. – Kalíme! – Kájo, prosimtě, nelez z toho okna“). Volal cyklista Pája, který nastoupil do vagonu pro kola, a zněl zkroušeně. Průvodčí ho prý chtěl vyloučit z přepravy kvůli nějaké rezervaci. Nerozuměl jsem mu ničeho, ale vzdor nastupující kocovině a nekonečné únavě se ve mně něco vzbouřilo, jako že to tak nenechám. Prý rezervace. Tohle celý je rezervace, nebo spíš skanzen!
Popadl jsem právníka Jakuba (tušil jsem, že se bude hodit) a pospíchali jsme na opačný konec soupravy. V prázdném vagonu visela dvě kola, na zemi seděla nějaká paní s větším než malým množství dětí a zavazadel a taky tam postával Pája a pán v uniformě. Pája smutně vysvětluje, že na tenhle vlak musí mít každé kolo svou povinnou rezervaci, a že když ji nemá, musí si vystoupit v Benešově, případně platit nějaké horentní sumy jako pokutu.
Jsem relativně mladý, neoholený, trochu smrdím, jak mě Jirka zlil tou vodou z louže, mám vyřvaný hlas a celá tahle situace mi připadá absurdní. Přesto se zkouším domluvit po dobrém. Že se omlouváme. Že jsme to nevěděli. Že něco takového vidíme poprvé. A že mu těch 35 korun moc rádi dáme. Že má prázdný vlak a že to nemusí řešit. Že se omlouváme, zase. Nic.
Ten chlap je jak dubovej (Měli jste si to zjistit, musí se to koupit předem. Když jedete do ciziny, taky zjišťujete, co na cestu potřebujete. Předpisy jsou předpisy, měli jste jet osobákem, tohle je rychlík, přijde inspektor a přepočítá kola a já přijdu o prémie, tohle by mohl dělat každý a takhle by to nešlo a kde pracujete vy, že můžete svoji práci flákat.). Co je ti do toho, holobrádku, myslím si, ale navenek působím zkroušeně a čekám nějaký nápad od právníka, ale on se jen kymácí v uličce a v kapse muchlá naši společnou jízdenku asi za 1 100 korun – až mi bude někdy hrozit doživotí, nevím nevím, jestli ho využiju. První kolo pan dráha vyhrál a vítězoslavně míří na obchůzku vlaku, kde zatím Kája vystupuje z okna a Jirka bůhvíproč chodí uličkou po čtyřech. Ale to mu je jedno.
O přestávce souboje ladíme taktiku. Napadá mě jediné, že uděláme nějaký opravdický malér, aby o ty prémie bez veškerých pochybností přišel, ale sám seznám, že to není konstruktivní. Průvodčí se vrací a následuje další verbální přestřelka. Při ní z něj vypadne, že mu Pája při nástupu do vlaku na žádost o povinnou rezervaci řekl: „To si děláte srandu“, a tím ho urazil. Takže se znovu omlouváme a kupodivu máme vyhráno: jak se tohohle traumatu zbavil, byl jak vyměněný. Poradil nám, ať tu rezervaci koupíme on-line přes mobil, jako že budeme předstírat, že Pája jede z Benešova, což je příští stanice. Že to nešlo hned!
Na chodbičce žhavíme s právníkem mobily. Není to úplně jednoduché. Je třeba najít mobilní e-shop drah, vyhledat Benešov, rychlík Blaník, předstírat, že chceme zase cestovat, a v nepřehledném menu objevit skrytou rezervaci pro kola. Na koridoru před Benešovem není mnoho signálu, zato spousta tunelů. Navíc program je chytrý, nedovolí nám to koupit zpětně.
Když už se stanice kvapem blíží, doklikal jsem se asi na pátý pokus až k placení. Zadáváme číslo platební karty, když tu unavený telefon prostě zkolabuje. Navrhuji průvodčímu (který najednou působí dojmem, že nám fandí), že to zkusíme s jiným telefonem koupit z Vršovic. Ale chlapík mávne rukou, ať už to neřešíme. Je fakt, že to mohl udělat rovnou, ale takhle to bylo aspoň dramatické. A poučné.
Pro všechny cyklisty, kteří by náhodou chtěli naložit bicykl do vlaku, tedy platí jednoduchá rovnice: je-li u vlaku symbol kola v kroužku (dobrovolná rezervace), je to O.K. Je-li u vlaku symbol kola ve čtverečku (povinná rezervace), je to průšvih, jede tam horlivý průvodčí a je potřeba se chovat nanejvýš slušně.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat