NORMÁLMĚSÍC

Vždyť je to normální úplněk, poznamenala žena s nelíčeným zklamáním v hlase a vrátila se na pohovku k televizní obrazovce. Její obdélník zářil přeci jen výrazněji než takzvaný superměsíc, byť se zemský satelit se při jevu zvaném přízemí ve vzdálenosti slabých 357 tisíc kilometrů málem dotkl střechy mrakodrapu nejmenované banky na druhém konci parku.

Na mě tedy působil mohutnějším dojmem než obvykle, asi jako když srovnáme našeho kocoura po několikaměsíční intenzivní neúspěšné dietě s běžným kocourem.

Udělal jsem to, co by podnikl každý správný majitel amatérské zrcadlovky s univerzálním a velmi umatlaným objektivem, když mu Měsíc v úplňku v perigeu pózuje za okny. Začal jsem hledat stativ, jenže jsem si uvědomil, že vlastně žádný nemám, protože bublající bystřiny fotím jen zřídkakdy, jestli vůbec.

Profesionálové prominou, ale tělo přístroje jsem nakonec vypodložil několika knihami včetně Bridget Jonesové a cedulkou s výstižným nápisem All you need is love - and a cat. Protože, jak mi pocitový expozimetr napověděl, z ruky by to bylo holé šílenství anebo práce pro Old Shatterhanda.

Pak jsem začal hledat nějaký referenční bod - komín, anténu, žižkovský vysílač, zbloudilé letadlo nebo cokoli, vedle čeho by ten kotouč vypadal ohromně a neobvykle. Bohužel, nikde nic. Ani kocour se netvářil, že by ho tohle vesmírné divadlo zajímalo. Kdyby nám na parapetu přistál holub nebo nedejbože poštolka, vzrušen by byl podstatně víc. Takhle nulová reakce a přesun zpět k Marušce, gauči a Svatbám v Benátkách.

A tak jsem to cvakl jen tak, s mráčkem, který jako takový smetanový knírek proplouval opodál. Bylo to jako fotit padající hvězdu kompaktem a dopadlo to zrovna tak, jak vidíte.

Nicméně příští rok v září, až se na nás Měsíc přijde zase podívat pěkně zblízka, budeme připraveni. Já, vybaven jistě tou nejvhodnější technikou pro focení při měsíčku, přichystám nějakou úžasnou kompozici a zbytek rodiny bude povinně nadšen.

text a foto Řízek