Zatímco poprvé jsme legendárně otáčeli po svatbě jednoho ze
spoluhráčů, tentokrát jsme před zápasem potrénovali v novém bytě našeho
bývalého kapitána a nynějšího pokladníka Péti.
K našemu překvapení je jeho nový byt na podobném konci světa jako ten předchozí, jen se nachází blíže bohnické léčebně, což může být za
jistých okolností praktické. A taky je mnohem větší, dokonce má jednu
vymoženost horních deseti tisíc – a sice dva záchody. Zatímco nás Péťa vítal,
současný kapitán rozléval panáky a v televizi jsme zrovna prohrávali se Švédskem.
Během hokeje následovaly panáky a chlebíčky a panelová
diskuse s experty na zajímavá témata, tedy především problémy subsaharské
Afriky, etické otázky současné lékařské vědy a proč ten hokej hrajeme tak blbě.
K tomu později večer následoval decentní hudební doprovod z nitra bizarní stanice
TV Pohoda a CS Muzika a později z YouTube. A panáky.
Anebo tenhle úlet. Protože jsem si vědom důležitosti funkce brankářské jedničky
a vedoucího mužstva, přemluvil jsem Marušku, ať už rychle jedeme domů do hajan. To ještě nebyla ani jedna hodina ráno, policie ještě nevypnula proud a
nezačala se dobývat dovnitř. Z vyprávění vím, že tím pak večírek už skončil; dá
se jistě říct, že Péťa při budování dobrých vztahů s novými sousedy nezačal nejlépe.
Druhý den po obědě, který mnozí z taktických důvodů
vynechali, jsme se pustili do mnohem fotbalověji působícího soupeře, týmu
Godotovi čekatelé, na hřišti, kde máme dosud unikátní 100% bilanci. Teď, po
druhém vyhraném zápase, už vlastně 200%. Chyběl nám jen kapitán, který si na
kocovinu vzal místo brufenu kango a prý někde rozbíjel podlahu či co. Majitel
kolaudovaného bytu dostal od Marťase, asi jako poděkování za skvělý večírek,
nabídku na skórování, kterou nebylo možné odmítnout, a tak jsme šli do vedení.
Sám Marťas pak přidal další gól, ale soupeři dokázali snížit.
Před druhým poločasem několik Godotů odešlo, asi na ně také
někdo čekal. To nám určitě pomohlo. Marťas přidal další branku, oni snížili,
ale pět minut před koncem završil hattrick. Volal jsem "Hoďte na hřiště
čepice!" a někdo mě usadil, ať neřvu, nebo tam hodí něco jiného.
Každopádně jsme tedy vyhráli.
Ne jako včera, kdy jsme
narazili na mužstvo Kluků z Vršovic, které se ironií osudu octlo v našem těsném
sousedství v tabulce, byť jeho projev horší polovinu tabulky nejnižší fotbalové
ligy na planetě nepřipomínal ani za mák.
Rozvinuli jsme celoplošný presink (prostě jsme je okopávali, zuřivě to posílali pryč a nedostali se za půlku). Padali jsme do střel,
hráli jsme fakt obětavě a bojovali jsme až do konce, jenže kvalita je nejlepší recept a z hovna bič
neupleteš, že. Tak jsme si za celý zápas vytvořili jednu jedinou šanci a náhodně
trefili tyčku, jinak nic. Soupeř se dlouho nemohl prosadit, udeřil až chvíli před
poločasem a pak, jako tak strašně často, jsme dostali druhý gól až úplně na konci, v poslední
vteřině, ale ten už moc důležitý nebyl, spíš jen tak zamrzel.
Kluci z Vršovic byli letos druhým týmem, který bychom neporazili, ani kdybychom je nalomili Petrou Janů a sedmi diskžokeji.
Navíc jsme před zápasem nic neslavili, a to asi rozhodlo. Hou, hej, hou!
text a fotky Řízek
