Dá se říci, že Jirka (na snímku se občerstvuje) byl minulou neděli něco jako Rosický, když zrovna není porouchaný. Jednu branku hned na začátku dal a další tři vytvořil pro Marťase a Matyáše. Byl prakticky u všeho, byl neuhlídatelný, a byť po pauze výrazně zvolnil tempo, rozhodčí jej po právu zvolil nejlepším hráčem, a to aniž by mu někdo napovídal.
Přesto to taková pohoda nebyla. Jeho opačným protipólem jsou totiž individuality, které nikam nevyčnívají, ale na zápasy zase chodí pokaždé, třebaže je jejich kvalitativní přínos pro tým leckdy sporný. Jenže bez nich by to nebyla taková sranda.
Kupříkladu já. Gól na 1:1 se vážně moc chytat nedal, soupeř hlavičkoval hodně zblízka a někdo ho zkrátka neuhlídal. Zato hned další střela na branku, taky úspěšná, svou razancí připomínala bowlingovou kouli vrženou čtyřletým dítětem. Čapoun by na to v televizi asi řekl: Hmmmm...., anebo by to glosoval výrazným No... doprovázeným povzdechem. Já se k tomu však stavím čelem: nějak to tam spadlo. Byl to totiž jeden z těch zápasů, kdy, jak říká můj vzor Radek Sňozík, jsem nechytil ani taxíka.
Po poločase jsme tak vedli jen 3:2, i když jsme měli proti týmu utopenému poblíž nás v té méně atraktivní polovině tabulky velkou převahu a celou řadu slibných šancí. Naštěstí hned po třech minutách pak Jirka geniální přihrávkou vysunul Matyáše a ten to už musel dát, i kdyby fakt nechtěl. A do konce duelu jsme snad i zkušeně kontrolovali hru.
FC Forejt tedy zdolal Power WCC 4:2, bylo to naše páté vítězství z deseti zápasů, skončíme někde kolem prostředka tabulky, takže se náš letošní výkon dá označit za polovičatý anebo přinejmenším nevyrovnaný. A v tom posledním letošním jarním duelu to budeme mít hodně těžké. Mozek týmu, blonďatý Velký Mozart, totiž zahájil další roční přestávku.
text a mobilní fotky Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat