Slivenec je asi v nějakém jiném podnebném pásmu, protože navzdory názvu festivalu z nebe padalo něco jako mrznoucí mrholení, domorodci vytáhli svoje funkční bundy a ti méně moderní deštníky. Na pódiu velmi decentně řádilo něco s názvem Bluesberry a spíš než hudební výkony 40 let starého tělesa bylo zajímavé, že jejich kytarista zařídil Slivenci ty krásné stojany na kola.
Po Bluesberry přišlo něco neuvěřitelného, a to výstup místního moderátora a jeho nekonečná a nekonečně vtipná úvaha o pseudonymu písničkáře, který se zrovna chystal vystoupit a kvůli němuž jsme celou tu štreku z japonského tepla do slivenecké kosy absolvovali. Koukali jsme na sebe a nechápali jsme.
Baumaxa ladil, zvučil a pak zničehonic spustil. Začal Kafkovou Prahou, kterou mám rád, ta je dobrá, ale opravdu ne moc strhující. Babky přimrzlé na lavičkách a dvouhodinovou frontu na pivo to nikterak nerozhýbalo. Podobně jako další songy litvínovského barda.
Těšil jsem se na urážky a na jízlivé řeči na všechny strany, na živé i mrtvé umělce nebo na debilně se chovající publikum, ale asi nebyl ve své kůži nebo ho prostě vystoupení na drobném pódiu mezi hospodou a špinavým rybníčkem tak děsně nebavilo, nevím. A přitom tam bylo takových motivů pro prudu! Od supermoderního uklízecího vozu, který kroužil po jediné pořádné ulici pořád dokola, přes povalující se mládež před pódiem po ty šedivé muzikanty, kteří hráli před ním. Promarněná šance!
Do oblíbeného Nazijazzu, který se původně jmenoval Nad dopisy diváků, ale to už není zas tak důležité, se umělci podařilo vpravit tematicky podobnou skladbu Ráchel, a to bylo fakt prima. Jenže pak náhle, chvilku po začátku, přišel konec. Na závěr svého vystoupení, když se mu už asi nechtělo hrát, tam dal ty pitvořivé legrácky jako Smíšený les a Muzikantská Liduška a pak najednou zmizel a ani ten srandovní moderátor ho nevyvolal zpátky, škoda.
Názory na Baumaxův krátký koncert se různily. Jirkovi se to nelíbilo, Milanovi, který se poškorpil s mou družkou, zase jo. Ale on nebyl ve stavu, kdy by se mu něco nelíbilo. Kajetán nemá rád, když umělec svými ústy napodobuje trumpetu a říká: Pan Ladislav Gerendáš sólo. My jsme byli lehce zklamaní, ale s Marťasem jsme se shodli, že to aspoň nebylo tak strašné jako kdysi v Lounech. Ostatní byli zmrzlí.
Naštěstí si pro ně už chystal Sluneční hrob následující Blue Effect. A my jsme se pakovali domů.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat