Tenkrát, když ještě léto nemířilo do starého železa, ale teprve se roztomile batolilo, jsme byli na vodě. Červnová Sázava měla být velká; sehnali jsme od dobrých lidí i veliké auto, aby se nám tam vešly všechny lodě, pádla a vesty. Jenže lidé a děti nikde.
A tak nás nakonec jelo jen šest - dvě děti Chleba a Lukáš, tři vedoucí a Trumpeta. V nákladovém prostoru náklaďáčku se tři kánoe úplně ztrácely, ve většině korby jsme vezli vzduch.
Seděl jsem za volantem náklaďáku a řítili jsme se k Týnci. Jako doprovodný vůz jsme měli bílou fabii. Zbytek týmu jel vlakem. Ten byl doslova plný vodáků. Měli pruhovaná trička, pivo v plastu, rum ve skle, barely a slamáky. Vyvalili se v Týnci a zaplavili břeh.
Po příjezdu si vzal Václav jediné dva táborníky do parády. Začal je potírat opalovacím krémem a vysvětloval jim zásady bezpečné plavby (kdo neumí, ten učí). "Držte se kolem nás, kluci," kladl jim na srdce, jako by jim to případně pomohlo.
Pak si vzal do parády mě a sdělil mi, že tentokrát budu sedět na háčku, aby se on sám procvičil v kormidlování - že to bude ve vztahu potřebovat. Zkoprněle jsem souhlasil a potupně zamířil na příď. Měl jsem ještě v živé paměti nás někdejší vodácký lapsus, kterému jsem onehdy dal velmi padnoucí podtitulek Udělat se šestkrát. Od té doby jsme s kolegou na vodě nebyli. A teď ještě měl navíc řídit... Byl začátek června, v řece bylo málo vody, zato spousta lodí. Nejmenovaný pivovar vytušil šanci a pod týneckým mostem rozbalil stánek s novým citrónovým polopivem. Takže jsme s Václavem hned po pár metrech stavěli a nechali si nacmrndat kelímek. Nálada se hned zvedla. Tehdy to byla absolutní novinka.
Stokrát omletý úsek úbíhal rychle a příjemně. S plastem pod námi se dalo splout vlastně skoro vše. Semtam jsme neviděli šutr, na jezech jsme byli však stoprocentní. Předjížděli jsme rafty, Pája byl veselý, všechny jsme zdravili. Vodačky se smály.
V Kamenném Přívoze obědváme - jako pokaždé v restauraci, která je úplně mimo. Bývá v ní méně vodáků, protože je dále od vody. A mají v ní něco, co zřejmě nikde jinde nemají. "Dali bychom si ten váš proslulý náklaďák s hořčicí," zavelel Václav. "Jako předkrm." Nebyl moc dobrej, ale tak to se specialitami obvykle bývá. Trošku nám pak popletou objednávku obědů - ale náš zadák to všechno vyřeší.
Pak přibyly na březích chatky, chlap na matračkách i koupající se děti. Na terasách rozkvetly slunečníky Algida i nafukovací bazénky. Lidé vyrazili z měst drandit sekačkou po trávníku. Kdysi před pár lety měl někdo ze zestárlých trampů před chajdou nápis Potřebuji naladit set-top box, ale i tenhle inzerát asi odnesl čas. Chleba s Lukášem se někde trapně cvakli, nicméně bylo krásně a nikomu to nevadilo. A kolem proplul chlap na matračce.
Dopluli jsme do Pikovic a rozloučili se s řekou.
A pak se rozpršelo, stejně jako prší dneska, ale tehdy to bylo nemístné. Dětem a Pájovi s Trumpetou akorát jel vlak, my s Václavem jsme za poslední drobné koupili v cukrárně zmrzlinu a pod slunečníkem čekali, až pro nás zbloudilá Maruška přijede doprovodným vozem. Nakonec jsme skončili v otřískané autobusové čekárně. Z její vlnité střechy stékal déšť v pravidelných intervalech a mraky se zrcadlily v čerstvých loužích.
Žádné komentáře:
Okomentovat