ZA DEVATERO HORAMI...

...najdete indícii
text Milan, phone-photo Řízek

Toho dne bylo počasí na draka. Já ale nejsem Franta ani Jirka, a proto jsem si nenechal od Řízka vymluvit původní plán a navzdory severozápadnímu čerstvému větru jsme vyrazili v sedlech svých kovových ořů do krajiny. Začínáme výjezdem na Kosoř.

Když jsme zdolali první kopec, padla na mě trudomyslnost. Zatímco mi tuhly nohy, tachometr ukazoval teprve něco přes čtyři kilometry. Nějaký ten pátek již mám zakončené středoškolské vzdělání, a nedělalo mi tedy problém dopočítat, že nám do uzavření okruhu zbývá ještě asi dvacetkrát tolik. Aspoň že nám svítí slunko!

Choteč, Chýnice, Vysoký Újezd – známá krajina ubíhá rychle (pokud zrovna nešlapete na místě jako na rotopedu zabořeni do vazkého bláta). Pod Vyšákem nás vyvedl z míry bagr, který dočista zatarasil jedinou cestu, po níž jsme mohli pokračovat. Pochopitelně jsme to zkusili objet, jenže nějaký chytrák si tam postavil fabriku, a tak nezbývalo než poprosit dělníky o shovívavost a protáhnout se mezi dírou, bagrem a vůbec vším tím haraburdím. Naštěstí se nikomu, ani bagru, nic nestalo.

V Chrustenicích jsme nalezli firmu s legračním názvem Drůbež, no a pak to bylo zase do kopce. „Je to tady hezký,“ shodli jsme se s Řízkem a blížili jsme se do finále první poloviny výletu. Závěrečný úsek do Chyňavy byl podle mě dost do kopce.

Najít indicii tentokrát nebylo vůbec těžké a následoval dlouhý sjezd, odměna za zakyselené svaly, z Tlusté hory do Nižboru, který byl přerušen jediným, ale o to nenadálejším prudkým stoupáním, jež nás zaskočilo, rozhodilo a div nezahubilo. Pak to bylo naštěstí zase s kopce – až do hospody, kde jsme se vyplnili plněnými paprikami.

Co se týče metráže, nacházeli jsme se právě v půlce, jenže není čtyřicet kilometrů jako čtyřicet kilometrů. Ani jsme nestíhali pozorovat míjené cedule, jak jsme si to svištěli: Hýskov, Beroun, Tetín – pak to teda bylo zase do kopce, ale jen kousek – Srbsko, Karlštejn, Zadní Třebaň, (kopec), Rovina, Lety, Dobřichovice, Všenory – a konečně! Mokropeská pekárna!

A my máme padesát korun, takže jsme tu za kingy. Koupili jsme si: dvě koblihy, tuplovaný koláč, loupák, linecký banánek a půl litru mléka a všechno jsme to snědli a vypili tam v Mokropsech na lavičce. Těžce se pak vyjíždělo, bolavě a s námahou, ale přesto jsme stačili dorazit do turisťáku ještě s pětiminutovou rezervou do začátku Řízkovy schůzky.

A tím skončil můj druhý nejdelší cyklovýlet v životě.