HOU HEJ HOU

Naše fotbalová hanspaulská reprezentace neprožívá zrovna příliš úspěšnou sezonu. Popravdě řečeno, naše vítězné zápasy by se daly spočítat na dvou prstech jedné ruky. Kromě toho, že se oba tyto výjimečné zápasy odehrály na stejném hřišti v Braníku, měly ještě jednoho společného jmenovatele – týmovou kocovinu po nějaké párty. Asi nám to svědčí.

Zatímco poprvé jsme legendárně otáčeli po svatbě jednoho ze spoluhráčů, tentokrát jsme před zápasem potrénovali v novém bytě našeho bývalého kapitána a nynějšího pokladníka Péti.

K našemu překvapení je jeho nový byt na podobném konci světa jako ten předchozí, jen se nachází blíže bohnické léčebně, což může být za jistých okolností praktické. A taky je mnohem větší, dokonce má jednu vymoženost horních deseti tisíc – a sice dva záchody. Zatímco nás Péťa vítal, současný kapitán rozléval panáky a v televizi jsme zrovna prohrávali se Švédskem.

 

Během hokeje následovaly panáky a chlebíčky a panelová diskuse s experty na zajímavá témata, tedy především problémy subsaharské Afriky, etické otázky současné lékařské vědy a proč ten hokej hrajeme tak blbě. K tomu později večer následoval decentní hudební doprovod z nitra bizarní stanice TV Pohoda a CS Muzika a později z YouTube. A panáky. 

Anebo tenhle úlet. Protože jsem si vědom důležitosti funkce brankářské jedničky a vedoucího mužstva, přemluvil jsem Marušku, ať už rychle jedeme domů do hajan. To ještě nebyla ani jedna hodina ráno, policie ještě nevypnula proud a nezačala se dobývat dovnitř. Z vyprávění vím, že tím pak večírek už skončil; dá se jistě říct, že Péťa při budování dobrých vztahů s novými sousedy nezačal nejlépe.

Druhý den po obědě, který mnozí z taktických důvodů vynechali, jsme se pustili do mnohem fotbalověji působícího soupeře, týmu Godotovi čekatelé, na hřišti, kde máme dosud unikátní 100% bilanci. Teď, po druhém vyhraném zápase, už vlastně 200%. Chyběl nám jen kapitán, který si na kocovinu vzal místo brufenu kango a prý někde rozbíjel podlahu či co. Majitel kolaudovaného bytu dostal od Marťase, asi jako poděkování za skvělý večírek, nabídku na skórování, kterou nebylo možné odmítnout, a tak jsme šli do vedení. Sám Marťas pak přidal další gól, ale soupeři dokázali snížit.

Před druhým poločasem několik Godotů odešlo, asi na ně také někdo čekal. To nám určitě pomohlo. Marťas přidal další branku, oni snížili, ale pět minut před koncem završil hattrick. Volal jsem "Hoďte na hřiště čepice!" a někdo mě usadil, ať neřvu, nebo tam hodí něco jiného.

Každopádně jsme tedy vyhráli. 

Ne jako včera, kdy jsme narazili na mužstvo Kluků z Vršovic, které se ironií osudu octlo v našem těsném sousedství v tabulce, byť jeho projev horší polovinu tabulky nejnižší fotbalové ligy na planetě nepřipomínal ani za mák.

Rozvinuli jsme celoplošný presink (prostě jsme je okopávali, zuřivě to posílali pryč a nedostali se za půlku). Padali jsme do střel, hráli jsme fakt obětavě a bojovali jsme až do konce, jenže kvalita je nejlepší recept a z hovna bič neupleteš, že. Tak jsme si za celý zápas vytvořili jednu jedinou šanci a náhodně trefili tyčku, jinak nic. Soupeř se dlouho nemohl prosadit, udeřil až chvíli před poločasem a pak, jako tak strašně často, jsme dostali druhý gól až úplně na konci, v poslední vteřině, ale ten už moc důležitý nebyl, spíš jen tak zamrzel. 

Kluci z Vršovic byli letos druhým týmem, který bychom neporazili, ani kdybychom je nalomili Petrou Janů a sedmi diskžokeji.

Navíc jsme před zápasem nic neslavili, a to asi rozhodlo. Hou, hej, hou!

text a fotky Řízek

DVOŘÁKOVIC HOCHZEIT

Nevěstu mám bůhvíproč uloženou v mobilu jako Anča Opilá Spolužačka. Pochází to nejspíš z prváku a nebudu to měnit - Anča Opilá Spolužačka Dvořáková by vypadalo blbě, uznejte sami. Ten den měl nicméně být tím nejdůležitějším v jejím životě a taky byl. Konala se velkolepá svatba.

Na obřadu v Libeňském zámečku se někdy v polovině dubna sešlo hrozně moc novinářů, tím spíš je trochu ostuda, že náš zpravodajský server o něm informuje takhle pozdě. Ale muselo to uzrát.

Řízek a nevěsta.

Anča je mou bývalou spolužačkou a kolegyní a brala si mého bývalého kolegu. Je zároveň velkou kámoškou Marušky, jež jí svatbu odsvědčila. Já jsem byl zase jmenován do odpovědné funkce šoféra bílé fabie, měl jsem na starost především odvoz další, toho času těhotné kamarádky Anči, již mám v telefonu uloženou jako Protiva. Proč, to asi nemá smysl řešit, ale je to vlastně omyl; Protiva je protivný chlap z cestovky, který se opravdu jmenuje Protiva, ale Anča taková není - žádná z Anč.

My se brát nemůžeme,
protože nemám rodný list.

Odvoz těhotných je v pohodě, jen nevím, kde se vypínají airbagy spolujezdce, ale dělat svědka, to není jen tak. To máte třeba obstarávání svatební knihy. Nevěděl jsem, že něco takového je, ale bez toho vám nikdo během večírku nenapíše, že jste krásní, že vám to přeje a že tomu Martinovi závidí. Nebo se musí vybírat šaty a společně si lakovat nehty a dělat vlasy. Pevně doufám, že až půjdu mému nejmenovanému kamarádovi na jeho budoucí svatbě svědčit, že aspoň ty společné nehty vynechá.

Všechno vlastně vyšlo, kromě počasí. Ale protože zámeček i restaurace, kde se odehrávaly další důležité věci, jsou zastřešeny, zas tolik to nevadilo. Stál jsem hrozně vzadu mezi stafáží, a tak jsem jen z vyprávění vyzvěděl, že prstýnku se k nevěstě asi vlivem nízké teploty nechtělo. A jen na fotografiích jsem pak obdivoval obrovité řízky, jež se podávaly na hostině - pokud to fotograf nějak neupravil, abychom záviděli.

Ženy.

Před zámkem se házela rýže a také tam bylo hrozně dlouhé focení, polibky, skupinky a tak. Pak jsem se s kamarádem odebral na utkání hanspaulské ligy, což bylo možná trochu trapné, ale jsem rád, že to svatebčané zvládli i bez nás.

Večer se hodně jedlo v restauraci sympaticky pojmenované Řízkárna, jež se nachází v bývalém hodinovém hotelu, na ukrutném kopci na kraji vesmíru a nedaleko indonéského velvyslanectví, což z ní činí trojnásobně magické místo. Pak se tančilo a někdo se chtěl zmocnit pochodní před restaurací. Zábavová kapela měla slušný repertoár a i ty Mandrage se jim dají odpustit, když je nevěsta má ráda.

Buďte šťastni!

text Řízek, fotky Petr Topič

ŠUMAVA Z BUDĚJOVICKÉ

Nejkrásnější den života právě začíná, zpívá Vltava. Platí to každý den a především pak tehdy, pokud má člověk volno, na okně pomalu bobtná chleba, který bedlivě hlídá černý kocour – ve snu, protože to v devět ráno zalomil na svém odpočívacím křesle a vzbudí se počítám tak ve dvě. Ovšemže bych měl psát diplomku, ale povím vám něco o tom chlebu, dokud mám prsty zalepené těstem a je to autentické.

Nejsem psychopatický ochránce spotřebitelů ani líbivě neválčím proti potravinářským magnátům šidícím a předražujícím jídlo, Babiše považuju za takového roztomilého skřítka… A z jedu na krysy v polských sušenkách taky nevyšiluju. Jen prostě nemám rád rozmrazované a dopékané pečivo a chleba balený v igelitu nakrájený na plátky. To je prostě tak hnusné! Tuhle jsem vlezl do Belgické pekárny v Lidické a zeptal se, jestli mají čerstvé, nebo rozmražené pečivo. Prý zmražené, ale zato až z Belgie. Už tam nepůjdu, protože rozdíl mezi dopékárnou a pekárnou je asi jako mezi mojí diplomkou a pořádnou diplomkou.

A vůbec, jakékoli pečivo z našeho domovského Adalberta se prakticky nedá žrát. Abychom si rozuměli, mně vůbec nejde o nějakou chemii nebo éčka. Mně to prostě nechutná, dokonce jsem se kvůli tomu ráno naučil krmit se jak zvíře müsli, a navíc jsem vybíravý pozér – a tak jsem si jednou přivezl domů ve skleničce kvásek a děly se věci.

Protože dnešní lidé se tak rádi pokoušejí o činnosti dávných předků, slavíce mírné úspěchy za cenu obrovského úsilí a energie i nákladů. Když se ta v podstatě banální věc podaří, zuřivě si své počiny fotí na mobilní telefony a diskutují o nich na sociálních sítích. To mě vystihuje, ale trochu jsem odbočil.

Jak asi tušíte, nejsem zrovna zručný kuchař, tím méně pekař. Přesto jsem si jednou ráno až úchylně přivstal a přibližně podle návodu nějakého chytrého pana Cuketky jsem s pomocí našeho nového kamaráda kvásku zadělal těsto a celý byt tím těstem. A pak jsem šel do práce a rozespalá Maruška mi trochu vyčetla, že jsem ji k tomu nepřizval – pravda, škody by byly patrně menší.

V té mouce jsme to vyváleli asi moc, co?

Těsto pak zakryté v míse odpočívalo na parapetu, zrovna jako teď, a já jsem co hodinu volal domů, jestli se s ním něco děje, jak vypadá a kdy už to bude.

Kvásek mezitím tužil své mazlavé svaly, a když jsem se navečer vrátil z kolbenky, těsto se poněkud změnilo. Pak jsem důkladně pomoučnil linku, kuchyň, podlahu i ženu a společnými silami jsme těsto poskládali (Cuketkův recept je pro retardy, nemusí se hníst ani robotem, ani Vlastíkem) a nechali ho ještě na dvě hodiny odpočívat v ošatce, kterou jsme neměli. 

Já jsem zatím šel vyvenčit nejmenovaného kamaráda do Krčského lesa, tedy šli jsme běhat, a když jsme se vrátili – těsto v improvizované ošatce zjevně nabylo na objemu a vypadalo trochu jak v nějaké pohádce.

I naložili jsme do naší elektrické trouby několik statných bukových polen a rozfajrovali ji doruda, až se hloupému Honzovi, který za pecí spal, začala zapalovat lýtka a že by prý do světa. Ve skleněném kastrolu stačilo chlebu jen pár minut, aby to v bytě začalo vonět jak v pekárně – ne v dopékárně! Za půlhodinu jsme měli chleba, který v podstatě vypadal jako chleba, měl nádhernou kůrku, jen tedy nebyl moc velký. Spíš než Šumava to byly takové Brdy. Měl jsem pocit takového zbytečného zázraku, který vlastně nikoho nezajímá, ale bylo to ohromné.

Nejlepší byl jen tak s máslem. A protože ho bylo málo, nikomu jsme nedali, tak snad příště. Musí ti stačit fotka. Kdyby měl Adalbert na Budějovické zájem, naučím je to.

Nicméně pokud to takhle dělali předkové pravidelně, nechápu, kdy koukali na fotbal, seděli na Facebooku nebo chodili do práce.

text a mobilní foto Řízek