Můj problém je, že místo abych slepě dodržoval pokyny, často zbytečně přemýšlím jak nad tím, co to vlastně dělám a že bych strašně chtěl, aby to celé v nějakém kontextu dávalo smysl, ale i co by se stalo, kdybych to udělal jinak, kdybych třeba tu přehazovačku začal seřizovat od toho velkého kolečka, místo od malého, jak předvádí pokérovaný borec na videu. To je přitom úplně k ničemu, daleko lepší je nepřemýšlet a prostě imitovat obrázky a důvěřovat, jako když člověk luští pohovku z Ikea.
V zásadě mám návody rád, protože člověku dokážou propůjčit falešný pocit, že dovede cokoli. Vezměte si třeba takový čtrnáct let starý tablet Samsung, který na mě jednou odněkud vypadl. Svého času poměrně nadupaný stroj, který jsme však s Maruškou primárně využívali k hraní primitivní, ale nesmírně návykové hry na řízení letového provozu, nyní a už dávno naprosto nepotřebný krám. Maruška v těch letadlech byla mimochodem dost dobrá.
Ne že by mu někdo ublížil, to ne, ale nějak se stalo, že mu jeho výrobce přestal aktualizovat jeho programovou výbavu (až by snad podezřívavého člověka mohlo napadnout, že jej snad tlačí do nákupu nového přístroje). A tak tam už nikdo nepustí ani letadýlka, ani prohlížeč, možná kalkulačku.
Mít takový aspoň trochu funkční tablet by přitom bylo hezké. Třeba si na něm otevřít nějaký recept při vaření, najít si na něm akordy na kytaru anebo Hedě pustit apku s Duplo vláčkem, aniž mi bude brát mobil a fotit si selfíčka. Dal by se třeba taky psát blog v posteli.
Docílit toho legálně a elegantně samozřejmě nebylo možné, to už asi tak deset let. Ale tadyhle pan Ivan na Youtube mává nápadně podobným tabletem - a ten už na konci videa nepřipomíná placaté těžítko. Dnes navíc neuspávám, tak se do toho můžeme pustit. Prý se tomu říká flashnout něco. To bude hračka.
Stahuju do svého počítače několik pomocných programů. Jejich smysl mi není jasný, ale každý z nich má podle všeho i podle Ivanovy groteskní angličtiny i jinou úlohu než natahat mi do mého počítače spoustu nežádoucích věcí. Za těch dalších pět hodin se z nás koneckonců stanou kamarádi, takže mu věřím, že to myslí dobře.
Když jsem bylo dítě, v Radotíně v malém bytě plném součástek a instalačních cédéček podnikal takový zaříkávač počítačů, který nás zachraňoval, když jsme do tátova stroje natahali viry, a ten muž pro všechny nežádoucí programy používal termín spyware /čti spivare/. Tak přesně tohle spivare jsem si tam bezpochyby natáhl.
V 0:07 už dítě zhruba hodinu a půl spalo a já jsem se dostal na úplný konec videa a ke svému prvnímu fatal erroru. Byl napsaný červeně a pochopil jsem z něj především to, že nejsem Lisbeth Salanderová. Nový systém tam sice byl, ale bez těch základních programů (prohlížeč internetu, obchod Google Play). A ty tam jaksi nebylo jak dostat. Dobrou, Ivane a díky.
V 6:30 dítěti zbývala ještě zhruba hodina a půl spánku. Nedalo mi to, popřál jsem svému lektorovi hackingu dobré ráno a zkusili jsme to znovu. Stáhl jsem další pochybný sajrajt a pančovaný operační systém do počítače a nechal to celé skrz kabel proudit do tabletu. Na obrazovce se postupně objevovaly nějaké tečky a znaky a trvalo to dlouhé minuty, než se místo nich objevilo strohé OK. Tím jsem završil rekvalifikační kurz na restaurátora a reanimátora elektroniky.
Běží to! Tedy spíš chodí, možná spíš do schodů, protože se to zadýchává. A seká. Duplo vláček nespustím, aplikace pro čtyřleté děti je na něj moc náročná. Letadýlka létají, internet vidím (ale je pořád stejně protivný). Blog píšu v posteli, ale je to trochu o nervy, protože se to seká a slova a věty se na obrazovce objevují ještě výrazně pomaleji, než je vymýšlím. Kvásek nějak divně smrdí a přehazovačka mi pořád řadí blbě. Ivane, pomoz.
text a foto Řízek
