To je na jednu stranu dobře, protože jsem díky tomu třeba zjistil, kolik času mi tyto prakticky zbytečné věci dříve zabíraly, a nahradil je smysluplněji (především prací). Také jsem se malinko naučil plavat - a pak to zase zapomněl.
Především jsem však uplynulý rok namísto snahy o kvalifikaci na vysněný maraton v Bostonu (je to sice nejtrapnější běžecké klišé, ale nějaký cíl se hodí) strávil zkoumáním sebe sama a příčin, proč mě při rychlejším pohybu bolí pata. Ne nesnesitelně, zato tak, že člověk z toho pohybu fakt nemá radost. Pata už vůbec ne. Čím víc se pozoruji, tím víc to bolí. S Googlem jsme došli ke shodě, že mám zánět achilovky. Mohlo by to souviset s tím, že mám už dva roky v patě šroub. Nebo taky ne.
Jsem skoro stejně starý jako třetí generace lanovky na Petřín, kolem které jsem rád běhával cestou od Hediny školky (je o měsíc mladší). Ano, ta lanovka, která před pár dny definitivně dojezdila. Můj pohybový aparát je podobně zhuntovaný, ale na rozdíl od výše zmíněné vrstevnice nedostanu v dohledné době náhradu od designérky vibrátorů. Tu starou odvezou v lepším případě do muzea.
Snažil jsem se tedy celý rok najít nějaké východisko, aby se můj sport nezúžil jen na sledování Tour de France na gauči po boku mého oblíbeného tchána, a já se mohl vrátit k zoufalým pokusům o posouvání vlastních hranic.
Zkusil jsem několik fyzioterapeutických pracovišť a na tom prvním mi po několika měsících a sedmi rázových vlnách (au) řekli, že pro mě už víc nemohou udělat (s časovým odstupem to hodnotím jako docela fér přístup). Začal jsem místo toho cvičit podle jakéhosi protokolu (doktor Google). Denně jsem dělal monotónní výpony na jedné noze na schodech venku před domovním vchodech a párkrát mě sousedi omylem praštili dveřmi, protože jsem za nimi nebyl vidět. Zakoupil jsem zelené fosforeskující švihadlo a drtil ho hned za těmi nebezpečnými dveřmi a děti v parku se mi smály.
Kamarádka běžkyně mě poslala na Kolářovu kliniku na Chodov. Sympatická doktorka si mě prohlédla a vyslechla, vyplázl jsem trojku a žertoval, že pokud to nebude stát 20 tisíc, rád přijdu zase. Doktorka se zatvářila nepobaveně, protože roční členství, které mi vzápětí nabídla, stálo 19 900 (au), a tak jsem z toho nějak zbaběle vycouval.
V mezičase jsem si koupil ojeté silniční kolo, protože v sedle bylo patě docela dobře. Ale já jsem chtěl přece běhat.
Zkusil jsem to jinde a za každou další fyzioterapii a rázovou vlnu jsem platit v rozmezí od 1500 do 2000 (takže to v součtu bylo ještě mnohem víc než Kolářova honosná klinika). Ale zase jsem zjistil, co je to fasciální manipulace (au!). Akorát to nebylo k ničemu.
Pořád se nic nedělo, a tak, když můj poslední terapeut (za moje peníze) odjel na dlouhou dovolenou, udělal jsem si volno i já a přestal cvičit. A vzdal jsem to se vším všudy a napsal svému ortopedovi, jestli ten šroub teda nevyndáme, a dostal jsem termín na konci září.
A pak to ze mě spadlo. A když jsem šel kolem prodejny, koupit jsem si tam nové běžecké boty, které se samozřejmě shodou okolností jmenují Boston, a dal do nich nové vložky na míru.
Stala se pak velmi zvláštní věc: pata v nich bolela o dvě třetiny méně. Já jsem si ty boty po doběhnutí normálně i vyfotil, jak jsem byl v šoku.
S každým dalším pokusem o běh jsem zrychloval a pajdal méně. Párkrát jsem se vrátil mezi trénující kamarády na ovál na Děkanku, držel se s těmi, s nimiž jsem se držel i loni, a vždycky napjatě čekal, co se stane, jestli druhý den budu moct chodit. A šlo to. "Nechceš se na tu operaci...?" ptala se Maruška. Přiznám se, že jsem byl podobně jako můj pravý kotník celkem zviklaný.
Jenže kdo si myslí, že jsem na tu operaci nešel a zcela rozumně počkal, jestli se to teda nakonec nespraví samo, je samozřejmě mimo. Teď mám rozřízlou a sešitou nohu, pajdám a pozoruju se a nemám absolutně žádnou jistotu, jestli to celé k něčemu vůbec bylo. Ale pořád jsem na tom nesrovnatelně lépe než ta blbá lanovka.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat