Jinými slovy, zatímco se už nezaobírám představami, že zaběhnu maraton pod tři hodiny, osvojím si pořádně nějaký světový jazyk, s Vaškem děsně zbohatneme díky geniálnímu nápadu, který nikdo před námi neměl, napíšu kritikou dobře přijatý bestseller a uklidím si v pokoji, šel jsem o několik úrovní níže a vysnil si něco jako nový sport. A ono se to splnilo.
Čas od času s kamarády dezoláty odkojenými turistickým oddílem hrajeme po hospodách karty; zamilovali jsme si hru vist, u které se musí přemýšlet jen tak akorát, aby to nenarušovalo zábavu a vzájemné urážení. A protože se všichni ze setrvačnosti ještě účastníme bowlingové ligy, napadlo mě spojit obě nesourodé zábavy do jedné, prakticky dokonalé. Nekruťte hlavou, takhle nějak bezesporu vznikl biatlon.
Prostě budeme nějakou dobu hrát bowling a potom zase karty a pak to celé sečteme. Uznávám, že označovat to za "večer snů" je poněkud nadnesené, zato byla určitá šance, že by se to mohlo uskutečnit.
Přesvědčit kolegy, že to není úplný nesmysl, vlastně nebylo zas tak těžké. Horší bylo najít nějaký volný večer, který tímto počinem celý zabijeme, a vhodné místo.
Protože všude bylo plno, skončili jsme samozřejmě v Radotíně přesně v místech, kde leží kořeny našeho bowlingového týmu: úředník Vlasta každý pátek v jednu vypnul Solitaire a přesunul se do herny, já jsem za ním po škole, kde jsem se taky moc nepředřel, o něco později dorazil, zpravidla s omluvou, že měl vlak zpoždění. Protože jsme měli permanentku, kde nám tužkou odškrtávali hodiny, na dráze s provázky jsme hráli asi za stovku a byli jsme tam schopní strávit třeba pět hodin. S vytahanýma rukama jsme pak snili o tom, že to jednou budeme umět a nebudeme labilní náhoďáci.
Zpravidla jsme to pojímali hazardně: vítěz kupoval poraženému takzvanou Specialitu Smíchova – to byl hermelín a hamburger v housce ohřívaný v mikrovlnce v nejnechutnějším stánku na smíchovském autobusáku. Říkali jsme tomu Hnůj, stálo to myslím 39 korun.
Po zhruba patnácti letech zbyly jen dvě dráhy, z ostatních je minipivovar. Vše ostatní zůstalo stejné: omlácené koule včetně divně zelené dvanáctky, se kterou hrával brácha a bůhvíproč jsme se mu proto smáli, křivé dráhy s provázky a systém běžící na Windows XP. Ze sálu restaurace k nám doléhal hlahol, ale my jsme si zcela stačili ve vlastním mikrosvětě, pokud tedy nepočítáme přísun tekutin a naopak.
Z práce jsem doslova utekl a přišel jsem jen o trochu později, neboť jsem chytil nějaký zpožděný vlak. Z bowlingu se ozývaly divné zvuky a provázky občas čarovaly, často v můj prospěch.
Obě hry byly celkem vyrovnané; do stíhacího závodu v kartách tak nikdo nenastupoval s výrazným mankem, navíc jsme si výchozí pozice zlepšili objednávkou jídla. Na občerstvovačce jsme se ale nesměli moc zdržet, protože v jedenáct zavírali, a i kdyby ne, tak ve 23:21 nám s Péťou jel poslední kloudný vlak.
Nestalo se vlastně nic zásadního, párkrát jsme slzeli smíchy, Péťa jednou zahodil karty pod stůl, celkově jsem vyhrál, ať už jsme to počítali přes Gundersenovu metodu, nebo prostým součtem, a ten vlak jsme stihli. Celkově to byl každopádně jeden z těch lepších snů.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat