Vlastně mě ta drobná, ale chirurgicky přesná poťouchlost přiměla se nad sebou malinko zamyslet - jestli k tomu celému, rozuměj své vlastní existenci, přistupuji správným způsobem. Nedospěl jsem k žádnému hmatatelnému závěru, ale o den později, když jsem na chatě hlídal Hedu a ona mi na odrážedle ujela z kopečka po místní asfaltce, jsem si slíbil, že napříště budu vůči ní radši ještě úzkostlivější, když už vůči sobě nejsem. A že s berlemi asi odrážedlo spíš už brát nebudeme.
Scéna jako z Neváhej a toč skončila samozřejmě pádem a řevem, třebaže by nám Eduard Hrubeš na konci pořadu odevzdal videokameru japonské výroby. Pofoukal jsem plačící dítě, sám sobě vynadal a cítil, jak můj kotník po tom zoufalém sprintu a došlapování na 300 procent otéká. Neblbnout!
Co se dá dělat? S berlemi a ve třiceti stupních nic moc. Nechat se i s dítětem naložit do auta a odvézt do Čerčan na krásnou plovárnu. Nechat si přinést židli do stínu a chmelovou limonádu. Hedu už mi raději nesvěřili, mohu aspoň hrát se synovcem a babičkou na dece prší a poplést pravidla, což jsem si nemyslel, že vůbec jde, ale hlavně vyhrát. Namáčet oteklou nohu v hnědé vlažné Sázavě. Pozorovat špatná tetování slunících se dam, potící se tenisty a jejichpoškozená lýtka místních dívek.
Heda už zapomněla na dopolední karambol, má spoustu nových zážitků, jako je třeba bosá chůze v trávě, a celou pusu a nohu od zmrzliny. Její sestřenice a bratranec řádí na jezu a čas se vleče.
Jedeme domů, dítě dnes podruhé usíná v kočárku a nám z toho plyne, že to dnes bude hodně dlouhý den. Spálené děti sledují v televizi nějakého idiota, co hraje Minecraft, a je to zábavné a informativní jako pozorovat obstrukce ve sněmovně. Děda vaří večeři a pro čtyři dospělé a tři děti nachystá dva pytlíky rýže, což je možná zralé na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Doba je zlá.
Heda usne někdy po půl desáté, zbylé děti záhy. Někdy po takových dnech má unavený člověk neodolatelnou chuť hodit si polystyrenovým letadélkem, které odpadlo dětem a teď se válí na trávníku.
Bohužel jsem jej poslal do prvního křoví. Půjdu se po něm mrknout. Jsem sám zvědav, jak bude ten kotník fungovat.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat