R > 1

Charitativní firemní štafetový běh není nic, z čehož by mi výrazně vyskočil pulz nebo před čím bych nemohl dospat. Nikdy jsem nebyl úplně teambuildingový typ; ostatně se o mně říká, že nejsem ani moc kolektivní - že třeba na startu Běhu na Blaník oznámím kamarádům "poběžíme jako tým!" a pak jim po sto metrech nesmyslně zdrhnu, což se na rozdíl od jiné okřídlené historky "já pivo nepiju - tak já taky ne" bohužel zakládá na pravdě.

Na druhou stranu, loni jsem z Běhu dobré vůle pro Nadaci Olgy Havlové nedlouho před začátkem vysrabil kvůli bolavým tříslům, takže když mi Madla opatrně připomínala termín, ovládl jsem se a pokorně napsal, že tedy dorazím. 

Samozřejmě se to zase trochu zamotalo, ale ne mně, nýbrž Adéle, která je nemocná. Naše druhá štafeta tak přišla o členku a náhradu jsme nesehnali, a proto někdo vymyslel, že bych mohl dvouapůlkilometrový okruh běžet dvakrát. Souhlasil jsem, ale pod podmínkou, že to nebude vadit pořádající nadaci. Té to podle všeho bylo úplně fuk (ale věřím, že se Madla zeptala), a já tím pádem měl zase něco extra: odstartovat v dresu Deníku N 1 a finišovat coby Adéla za Deník N 2.

Ještě jako Lukáš jsem odevzdal Hedu mámě a našel jsem ve Hvězdě zbytek týmu. Chyběl nám jen finišmen Molda, ale dorazil ještě předtím, než jsem stačil vymyslet, jak bych býval mohl běžet i za něj. Dřív než jsme se stihli shromáždit na týmové foto, odstartovalo se. Brzo jsem se na trati zorientoval: na čele se uhnízdila skupinka borců, z nichž část patrně běžela individuální závod na deset kilometrů. Pak byla mezera a potom už já.

Okruh nebyl úplně navigačně záludný, vlastně to byl skoro rovnoramenný trojúhelník, přičemž ta nejkratší strana, což se určitě nějak jmenuje, vede u zdi parku a přece jen přes pár kořenů.

Zdálo se, že zde tempo po zběsilém začátku trochu polevilo, celkem bez úsilí jsem se po další zatáčce dostal na dostřel od vedoucích. Cesta pak mírně klesala a já měl ještě sílu, tak jsem je zkusil vzít všechny, i toho kluka v modrém, který se zjevně snažil o totéž.

Podařilo se, a byť naše předávka zdaleka nebyla ideální, překvapený Filip vybíhal do druhého kola v čele celého závodu, zatímco já jsem měl napůl splněno a náš cíl "hlavně si to hezky společně užít" byl operativně změněn na "ty krávo, pojďme to okamžitě celý vyhrát a bejt už navždycky slavný".

Na startu teď bude zhruba devět minut nervózně vyklepávat nohy Pavel, náš muž třetího úseku, než se k letohrádku přiřítí veselý a pořád trochu nechápající Filip - a teprve po něm všech ostatních čtyřicet štafet, jak sportovně, tak charitativně a společensky pojatých.

Pavel se nenechá spoutat zodpovědností, na svém úseku dosáhne jen asi o čtvrt minuty horšího času než já a předává Moldovi a zatímco se převlékám za Adélu (měním startovní číslo z 213 na 214), která se ještě chystá na poslední úsek v našem druhém týmu, zbytek našich závodníků na dálku žene finišmena Moldu a pak řvou nadšením, když se objeví v cílové bráně. Nejvíc samozřejmě já, protože na ty týmové akce moc nejsem.

Tady by to mohlo skončit – nebo počkejte, necháme je v tom až do vyhlášení vítězů. Na druhém místě, které nás nezajímá, protože jsme první, je jakási paní Pláničková. Nikdo nejde a nastává trapný prostoj a ten je kvůli nám, protože ve skutečnosti je to naše paní přes marketing a na druhém místě jsme my. Opravdovým vítězem je pak štafeta nějaké realitní kanceláře tvořená pouhými dvěma lidmi (Olga Havlová patrně přimhouřila oko), která nás podle všeho nepozorovaně předběhla v posledním okruhu a nenápadně došla v doprovodu dvou dětí do cíle o skoro dvě minuty dřív než my. Oficiální fotograf na nás musel zřejmě použít nějaké silné filtry na zakrytí chvilkového rozčarování.

I tady by to mohlo skončit, ale to pravé běhání teprve začne. Šeří se, část našich týmů jde na pivo, my s Pavlem místo toho (teambuilding už stačil) chceme společně doklusat na Petřín, rozebrat nečekaně intenzivní dojmy a pak jít/klusat každý svou cestou. Nabízím mu své pití z lahve a on, protože je slušný, přijímá, čímž oba děláme velkou chybu. 

Další dny budou pro jeho, naši i několik dalších domácností ještě mnohem intenzivnější než onen závod. Heda patrně těsně před ním odkudsi přinesla bacil, který si nenechala pro sebe, ale pomyslný štafetový kolík namnožila a předala nejprve mně, potom Marušce a babičce, které ji hlídaly, kamarádčině dceři, s níž jsme si hráli, a ta pak i kamarádce s manželem a prarodiči, a já potom nejméně Pavlovi, který pil, a ten pak i své ženě. Další účastníky této štafety neznám, ale je mi jich rovněž líto. Těm, kteří po běhu šli zcela rozumně na pivo, se pochopitelně nestalo nic. 

Samozřejmě mě to hrozně mrzí, ale co nadělat, inkubační doba nás převezla. Tahle nemoc má navíc R výrazně větší než 1 a je hodně týmová.

Po dvou dnech očistce choroba, která není covid, ale mohla by se jmenovat třeba krčský mor, podle velmi osobních zkušeností odeznívá. Podle některých je horší než úplavice za války. Pravděpodobně už nejsem infekční, každopádně si raději po přečtení umyjte ruce a pití si vždycky berte vlastní.

text Řízek, foto Jiří Stokláska, Ř. a nějaká paní