S HEDVIKOU

Vedle spí Hedvika a je to, jako když vezete v igelitové tašce v narvaném metru větší finanční hotovost a musíte neustále kontrolovat, jestli tam je. Co pár minut chodím ověřovat, jestli se mi to nezdá. Ale je tam a spí a je krásná a skutečná.

Přivezl jsem si holky z nemocnice a dětský pokoj ožil – balonky a obrázky na stěně už nevypadají infantilně a nepatřičně. Je v něm teplo, v rohu stojí komoda s neuvěřitelným množstvím nepochopitelně malých oblečků, které snad šijí miniaturní švadleny, přebalovací pult (z prvních hodin společného bydlení jsem pochopil, že to bude jeden z neuralgických bodů), vanička.

A v postýlce spí Hedvika, dneska je jí pět dní. V jejím kočárku spí nepochybně žárlící kocour Pepan. A vedle v pokoji spí její máma, unavená a zesláblá.

Před pěti dny mi Hedviku podali a já se poprvé dojal, její máma taky zrovna spala. (Když přišla částečně k sobě, prohodila lascivní poznámku k asi dvoumetrovému sanitáři, a tak jsem věděl, že bude brzy v pořádku).

Pak jsem se dojímal každý den, když v místnosti pro návštěvy zběsile mávala rukama, jako kdyby jimi malovala naše budoucí kruhy pod očima. A ve spaní se tvářila hrozně seriózně, jako by vedla nesmírně důležité jednání.

Zároveň jsem se o ně strašně bál a tak divně a tíživěji, jako jsem se o sebe nikdy nebál, a pokaždé jsem se z Motola trochu bezmocně vracel domů, kde byl dětský pokoj s balonky ještě jakoby vypnutý a spící.

Ale dočkal jsem se a teď jsou tady. Půjdu je radši všechny zkontrolovat.

text a foto Řízek