SAMÁ VODA

Minuli jsme billboard u dálnice. Vnadná dáma zasněně hleděla z jakési kádě. "Snad nejedeme do pivních lázní," zhrozil se spolujezdec Václav, zatímco se instinktivně otáčel za plakátem. Byl ještě v narozeninovém útlumu po večírku na svou počest a představa jakéhokoli dalšího alkoholu v něm vyvolávala odpor.

Darovali jsme mu záhadné překvapení, dostal ho v obálce během večírku. Poukaz byl zašifrován morseovou abecedou, kdy jednotlivé znaky představovaly jej, jeho ženu a budoucího potomka. Dárek začal konzumovat o den později v autě. Bavilo mě, jak se marně snažil uhádnout, co ho čeká. Ne, opravdu nejedeme k nám na chatu a ani to nebude zvláštní prohlídka Konopiště pod vedením Jindřicha Forejta. Samá voda.

Až na kraji Benešova cedule s nápisem PAINTBALL vyžvanila, co Václava a dalších sedm jeho kamarádů čeká. Po bývalé vojenské základně ve členitém lese zatím pobíhali němečtí turisté, ale jejich amatérský Bundeswehr byl už na odchodu. Rozverně jsem na ně něco volal svou gymnaziální němčinou - avšak raději až poté, co odevzdali kvéry. Navlékli jsme maskáčové overaly, vyslechli si organizátorovy oplzlé vtipy o šprckách, protože když si vezmeš do ruky zbraň, je na místě vyprávět oplzlé vtipy o šprckách, a pustili jsme se do sebe.

Jsme nemotorná vemena, bolestínci a vesměs pacifisté. Naše vášeň pro takzvané military věci zpravidla končí střelbou ze vzduchovky na špalíčky nebo plechovky. Vystřelit ženě růži na střelnici? To už je hraniční. Přesto nás to okamžitě pohltilo. Nejvíce asi Vlastíka, který dokonce v jednom případě zezadu zastřelil spoluhráče Milana, asi proto, že v rozlehlém areálu nemohl natrefit na žádného soupeře.

Můj manšaft měl povětšinou navrch. Ovšem soupeři zaznamenali taky pár hvězdných momentů. Jako když se můj bratr vypravil ukrást vlajku v prostředku hřiště zcela neozbrojen a nalehko a nás to tak zaskočilo, že jsme se zmohli jen na pár zmatených výkřiků a střelbu do vzduchu. Nejkratší hra v dějinách.

Na paintballu je skvělá ta přestávková rozebírací fáze, kdy mluvíme jeden přes druhého a popisujeme vlastní hrdinství i matláctví. Je to jako po hanspaulce, ale přijde to hned po pár desítkách vteřin, nemusíme se kvůli tomu (zpravidla neúspěšně) lopotit celých šedesát minut jako při fotbale. Akorát modřiny z fotbalu vypadají jinak a zmizí rychleji. Jejich barevnost je rovněž mnohem méně impresionistická.

Václav se nakonec probral z útlumu, cestou domů děkuje všem a těší se na další paintball. Ten ale nebude, nebo spíš bude, ale bez něj. Místo střelby totiž bude přebalovat a opatrovat syna Jáchyma, který se narodil ve středu v 3:46 ráno. Moc mu gratulujeme!

text a foto Řízek