O 29 let později Dave vypadá trochu jako vyžilý sňatkový podvodník neurčité sexuální orientace, má podezřelý knírek a lesknoucí se nátělník a skotačí přesně na opačném konci stadionu v Edenu než my. Ani ho nevidíme, protože jsme ještě ve frontě. Může za to 1) moje nutkavá potřeba nechat si ten samý den opravit kolo a ještě večer si ho vyzvednout; 2) Maruščina oblékací rozvláčnost; 3) že začali hrát opravdu v 19:45:00 a 4) že si v servisu vyzvedávaly kola a na poslední chvíli hledaly černé hadry další stovky lidí kolem nás a zejména před námi.
První Depešáky tak vidíme namalované na kelímku, ze kterého usrkávám ve frontě cider - ale nikdo mě u toho působivě černobíle nefotí. Sedí na mohutném motocyklu a tváří se osmdesátkově a drsně. Přitom už ale znějí první dva songy, oba z nové desky. Hodně se mi líbí So Much Love - zpívá, že je v něm hrozná spousta lásky, přitom to ale deklamuje tak naštvaně, odtažitě a mechanicky, jako kdyby zrovna odevzdával na přepážce daňové přiznání. Je v tom určitá rozervanost.
Moje žena se kaboní stejně jako nebe nad Vršovicemi; tuším, že za to první a důležitější kabonění mohu já a moje opožděné kolo. Pak poprvé zvedáme ruce nad hlavu - při bezpečnostní kontrole - a cesta na stadion je rázem volná. Je skoro plno a někde v dálce je maličké pódium, na němž křepčí několik padesátníků. Hrají skvělou Barrel of a Gun a lidé v refrénu opět zvedají ruce nad hlavou - a třímají v nich mobily.
A točí. Točí se kolem dokola a točí, jak jiní točí, jak sňatkový podvodník na pódiu s podmanivým hlasem jako zvon zpívá jednu smutnou syntetickou pochodovou píseň za druhou a chytá se přitom za rozkrok, různě se tře a vlní a je to paráda. Večer to dají na Facebook, bude se to trochu třást a bude to mít kakofonní zvuk, tedy jak z prdele, ale o to to bude opravdovější.
Pak ta zábavnější část Depeche Mode zmizí někde v brankovišti za pódiem a na scéně zůstane jen Martin Gore, skvělý skladatel a muzikant, hrozně špatný zpěvák. A lká a lká, do toho tklivě hraje piáno a lidé kolem nás schovávají telefony a tleskají a povzbuzují ho, aby zpíval líp, nebo vůbec, zatímco zbytek kapely se zřejmě oživuje v kyslíkovém stanu, počítá utržené peníze za kelímky a trička anebo ladí.
Novou desku Praha moc nezná, ale nám se celkem líbí. Zahrají pomalou Cover Me s kosmickou psychedelickou mezihrou, což je to nejlepší na celém albu a Maruška tomu říká Návštěvníci, a oni k tomu navíc promítají stylizovaného kosmonauta! Potom se v Edenu začne stmívat, pódium začne hrát barvami a britská kapela vytáhne letité hitovky - pro mou ženu písničku o tom, jak je úplně všechno špatně, až je to podezřelé (Wrong), a pro mě mou nejmilejší Never Let Me Down Again. Ta je asi o stejných drogách, které stály za promítaným videem k písni Enjoy the Silence. Spočívalo v různě nasvícených domácích zvířatech a vzbuzovalo ve vnímavějších lidech tísnivé pocity. Ti méně vnímaví si to natáčeli.
Tleskáme a vrací se s přídavky. Zahrají dojemné Heroes od Bowieho a na úplný závěr i Osobního Ježíše. Pak nastane policejní desátá hodina - i kdybychom se utleskali, z kyslíkového stanu se už kapela nevrátí. Táhnu Marušku ven (jsme šťastní), proudem lidí skrze Vršovice až k Bohemce. Depešácký kelímek znovu napustíme v nějaké vietnamské večerce. Motorka se topí ve sladkém pití a vůbec si nepřipadáme svazácky.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat