Bejt bezvadnej chlap je těžký, natožpak bezvadnej strejda. Natožpak strejda
na dovolené. V rakouském Zell am See je asi dvacet stupňů, ale
posledních pár lanovek a sjezdovek ještě funguje. Ne tak Maruška,
která s údajnou angínou zůstala doma.
Odvezl jsem tedy tchyni a tříletého synovce pod lanovku. Automaticky jsem se sápal po hůlkách, načež mě tchyně upozornila, že je dneska rozhodně potřebovat nebudu. Místo toho jsem Mikuláše odpoutal z autosedačky (to už jsme nacvičili) a skrz střední ostudu u pokladny jsme se skutečně krátce po desáté usadili v lanovce. Došlo mi, že to dítě ještě nemá lyžáky. Kdyby mě někdo takhle hrubě chytal za patu a rval mi ji do těsných bot, řval bych a nadával, ale synovec to kupodivu bral s humorem. Jako moje marné pokusy zapnout tchyni horní přezku.
Ve dvou tisících metrech nad mořem bylo přeci jen chladněji, asi patnáct stupňů. Myslel jsem si, že aspoň pro první jízdu radši pojedu s Mikulášem a budu ho jistit. Zvlášť vzhledem k tomu, že od lanovky nevedla žádná mírná sjezdovka, všechny "debil-platzy" byly roztáté, takže se muselo jet po červené. Rychle se ukázalo, že synovec, co se týče lyžování, netuší, která bije. Prostě si na mě lehl, kroutil se a svíjel - a strejdo, snaž se. Sám střídavě imitoval houkačku a fňukal. Podobně se ukázalo, že já netuším, která bije, co se týče výuky lyžování.
Křehké příměří vydrželo asi tak třicet vteřin. "Já uš neci lyšovat," prohlásil Miki rezolutně a začal neodvratně natahovat. "To máš dost blbý," odtušil jsem přívětivě a konstatoval jsem, že jsme si to za těch osmdesát eur dneska krásně užili, zatímco tchyně volila vstřícnější taktiku založenou na slibování sladkostí a dalších požitků, až sjedeme někam níž. "No to je hrozný. No tohle nejde. No sem jsme neměli jezdit," lomila rukama, což se s hůlkami dělá blbě, a aby tomu dodala ještě šmrnc, prohlásila, že se jí hrozně zamotala hlava. A že asi omdlí. Lepší začátek bych nevymyslel.
Miki nakonec pochopil, že ho odtamtud nic nedostane, tak jsem ho chytl za ruce a začali jsme zvolna sjíždět směrem k placatějším sjezdovkám. Dítěti se to najednou začalo líbit. Občas si dokonce radostně zavýsklo; to když jsme třeba ujeli babičce, která už neomdlévala, nebo když někdo v dohledu zvlášť srandovně spadl. S lyžováním jeho pohyb ovšem vlastně neměl nic společného - byl vlečen, jištěn a brzděn. Autentické byly jen občasné pády. Jeho specialitou se ukázalo zamotání končetin tak, že jeho koleno i lyže směřovala úplně opačným směrem. Situaci, po které by dospělý fotbalista patrně pomýšlel na konec kariéry, bral jako příjemné zpestření.
Po dvou hodinách hoblování nasáklého svahu s houkajícím dítětem mezi nohama jsem se odhodlal občas ho vypustit samostatně. Aspoň princip brzdění pluhem jsem mu vysvětlit nedokázal - vždycky to nadšeně pustil z kopce a čekal, až/jestli ho chytnu. Instruktoři lyžování, případně jeho rodiče by z takového postupu byli jistě nadšení. "Je tam dvuak a má v puse oheň!" povídali jsme si k cestou k dětskému hřišti, které se celé rozpustilo, jen zelený dvuak tam zůstal. Jednou kolem nás projel i něžný útl, kterému ostatní bůhvíproč říkají sněžný skútr.
V jídelně na vrcholu hory si synovec poroučí hvuanolky a vybu. Dostává hranolky a kuře. Sní hranolky a pochopitelně kečup, kuře si rozdělíme s tchyní, zatímco se synovec pokouší socializovat napříč celou jídelnou. Ostuda je ale pořád ještě v akceptovatelné míře, i tak ho ale táhnu pryč. Vracíme se na základnu. Marušce je líp. Mikuláš je k smrti unavený, ale dělá, že není. Hraje si s auty a sápe se po tabletu, jakoby nic. My ostatní jsme hotoví.
Večer se jde na dětské hřiště. Multikulturní sen, kdy se Miki radostně prohání po prolézacím hradu za několika arabskými holčičkami a s chlapečky z bývalé Jugoslávie sofistikovaně přepravují písek, trvá asi hodinu a ukončí ho hysterák, když se jej Maruška pokouší dostat domů. Řev trvá celou cestu do bytu. Vařím mlíko, které je moc horké a nemá žádnou chuť, ale Miki už nemá sílu protestovat. Je asi deset, jdeme konečně spát, což znamená přečíst Statečná autíčka.
Statečná autíčka jsou děsně blbá! Hasicí auto Hanička si vezme dovolenou, ale není jí přáno - místo volna s motorkou Terkou a policajtem Pavlíkem zachraňuje tu hořící balík sena v zoo, tu uletěného draka. Hanička je chudák unavená, připadá si ohromně důležitá, ale je děsně blbá. Hanička jsem já. Nastupuje uspávací babička a Mikuláš konečně spí. Ještě tři dny dovolené.
Odvezl jsem tedy tchyni a tříletého synovce pod lanovku. Automaticky jsem se sápal po hůlkách, načež mě tchyně upozornila, že je dneska rozhodně potřebovat nebudu. Místo toho jsem Mikuláše odpoutal z autosedačky (to už jsme nacvičili) a skrz střední ostudu u pokladny jsme se skutečně krátce po desáté usadili v lanovce. Došlo mi, že to dítě ještě nemá lyžáky. Kdyby mě někdo takhle hrubě chytal za patu a rval mi ji do těsných bot, řval bych a nadával, ale synovec to kupodivu bral s humorem. Jako moje marné pokusy zapnout tchyni horní přezku.
Ve dvou tisících metrech nad mořem bylo přeci jen chladněji, asi patnáct stupňů. Myslel jsem si, že aspoň pro první jízdu radši pojedu s Mikulášem a budu ho jistit. Zvlášť vzhledem k tomu, že od lanovky nevedla žádná mírná sjezdovka, všechny "debil-platzy" byly roztáté, takže se muselo jet po červené. Rychle se ukázalo, že synovec, co se týče lyžování, netuší, která bije. Prostě si na mě lehl, kroutil se a svíjel - a strejdo, snaž se. Sám střídavě imitoval houkačku a fňukal. Podobně se ukázalo, že já netuším, která bije, co se týče výuky lyžování.
Křehké příměří vydrželo asi tak třicet vteřin. "Já uš neci lyšovat," prohlásil Miki rezolutně a začal neodvratně natahovat. "To máš dost blbý," odtušil jsem přívětivě a konstatoval jsem, že jsme si to za těch osmdesát eur dneska krásně užili, zatímco tchyně volila vstřícnější taktiku založenou na slibování sladkostí a dalších požitků, až sjedeme někam níž. "No to je hrozný. No tohle nejde. No sem jsme neměli jezdit," lomila rukama, což se s hůlkami dělá blbě, a aby tomu dodala ještě šmrnc, prohlásila, že se jí hrozně zamotala hlava. A že asi omdlí. Lepší začátek bych nevymyslel.
Miki nakonec pochopil, že ho odtamtud nic nedostane, tak jsem ho chytl za ruce a začali jsme zvolna sjíždět směrem k placatějším sjezdovkám. Dítěti se to najednou začalo líbit. Občas si dokonce radostně zavýsklo; to když jsme třeba ujeli babičce, která už neomdlévala, nebo když někdo v dohledu zvlášť srandovně spadl. S lyžováním jeho pohyb ovšem vlastně neměl nic společného - byl vlečen, jištěn a brzděn. Autentické byly jen občasné pády. Jeho specialitou se ukázalo zamotání končetin tak, že jeho koleno i lyže směřovala úplně opačným směrem. Situaci, po které by dospělý fotbalista patrně pomýšlel na konec kariéry, bral jako příjemné zpestření.
Po dvou hodinách hoblování nasáklého svahu s houkajícím dítětem mezi nohama jsem se odhodlal občas ho vypustit samostatně. Aspoň princip brzdění pluhem jsem mu vysvětlit nedokázal - vždycky to nadšeně pustil z kopce a čekal, až/jestli ho chytnu. Instruktoři lyžování, případně jeho rodiče by z takového postupu byli jistě nadšení. "Je tam dvuak a má v puse oheň!" povídali jsme si k cestou k dětskému hřišti, které se celé rozpustilo, jen zelený dvuak tam zůstal. Jednou kolem nás projel i něžný útl, kterému ostatní bůhvíproč říkají sněžný skútr.
V jídelně na vrcholu hory si synovec poroučí hvuanolky a vybu. Dostává hranolky a kuře. Sní hranolky a pochopitelně kečup, kuře si rozdělíme s tchyní, zatímco se synovec pokouší socializovat napříč celou jídelnou. Ostuda je ale pořád ještě v akceptovatelné míře, i tak ho ale táhnu pryč. Vracíme se na základnu. Marušce je líp. Mikuláš je k smrti unavený, ale dělá, že není. Hraje si s auty a sápe se po tabletu, jakoby nic. My ostatní jsme hotoví.
Večer se jde na dětské hřiště. Multikulturní sen, kdy se Miki radostně prohání po prolézacím hradu za několika arabskými holčičkami a s chlapečky z bývalé Jugoslávie sofistikovaně přepravují písek, trvá asi hodinu a ukončí ho hysterák, když se jej Maruška pokouší dostat domů. Řev trvá celou cestu do bytu. Vařím mlíko, které je moc horké a nemá žádnou chuť, ale Miki už nemá sílu protestovat. Je asi deset, jdeme konečně spát, což znamená přečíst Statečná autíčka.
Statečná autíčka jsou děsně blbá! Hasicí auto Hanička si vezme dovolenou, ale není jí přáno - místo volna s motorkou Terkou a policajtem Pavlíkem zachraňuje tu hořící balík sena v zoo, tu uletěného draka. Hanička je chudák unavená, připadá si ohromně důležitá, ale je děsně blbá. Hanička jsem já. Nastupuje uspávací babička a Mikuláš konečně spí. Ještě tři dny dovolené.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat