KRAJINA ZA ZÁVOROU

Zcestovalí kamarádi světoběžníci by se mému způsobu plánování výletů vysmáli. Nebo by mi přinejmenším taktně naznačili, že než nakoupím letenky a zaplatím ubytování a půjčím si auto, je lepší aspoň tušit, co tam budeme vlastně dělat a zda tam vůbec něco je. Jinak se mi snadno může stát, že skončím v neznámém městě v pronajatém bytě s notebookem na klíně, průvodcem Lonely planet na stolku a hlavou v dlaních z několika strašných zjištění:

1. Je zima, Norsko je strašně velké a v Oslu není nic;
2. Kolem Osla není taky nic a všechno zajímavé je hrozně daleko;
3. Den má jen 24 hodin a auto máme půjčené na pouhých 48 hodin;
4. Nehledě na to, že dovolenou máme jen do středy, což je popozítří;
5. V Norsku nejsou dálnice a když už jo, jezdí se tam nejrychleji stovkou;
6. Z čehož ostatně vyplývá, že cokoli na googlovské mapě vypadá blízko, je v reálu nejméně tři hodiny daleko;
7. Závěr je jasný: jestli chci vidět fjordy, musím přijet v létě nebo jinam. Ideálně v létě a jinam.

Venku -14, vevnitř i20.

"Napiš Ragnhildě," radí věcně žena. Pronajmete-li totiž dnes cizím nevzdělancům svůj byt přes Airbnb, očekávají se i nějaké tipy a triky, jak pronajatý čas využít. Ragnhilda okamžitě předestře tři varianty velkého výletu, vybírám tu nejdelší s poznámkou "pokud vám nevadí strávit pár hodin v autě navíc" a posílám nás na kutě, protože budeme brzo vstávat.

Vyrazili jsme ještě za svítání, za lomozu ranních tramvají a klení, nebo radování se lidí vyrážejících do práce (těžko rozhodnout, norština je nepřehledná). Prvních sto kilometrů za Oslem si zvykám na půjčený Hyundai i20 a začíná mě tahle elektronikou obtěžkaná korejská fabie bavit. Občas i zazlobím a místo povolených 80 jedu třeba 82.

Cílem je národní park Jotunheimen, který, jak jsem sofistikovaně zjistil (dal jsem do Googlu hledat fotky "Jotunheimen in winter"), vypadá k světu i v téhle únorové sibérii (teplota klesá k -14). Ragnhilda i jedna navigace říkají, že za 4,5 hodiny jsme tam. Druhá navigace nás bůhvíproč posílá úplně jinudy. Pochopitelně věříme té první, na pochybnosti není čas.

Když už nic jiného, tak cesta je krásná. Vine se zasněženými průsmyky a údolími a malý vůz statečně se smýkající po uklouzaném sněhu mě baví podstatně víc než spolujezdkyni, která na dlouhé minuty přestává mluvit, což je u žen něco jako oranžová kontrolka, obvykle s nesnadno dešifrovatelným symbolem. Jedna taková jako na potvoru začne svítit i na přístrojovce. Mrkneme do návodu, jenže ten je v norštině - což vyjde nastejno, jako kdyby tam nebyl vůbec (jak rozumět jazyku, v němž se někdo jmenuje zcela vážně Ragnhilda?).

Ale jedeme dál, stoupáme do hor, chvílemi spíš necestou než cestou a park a jeho nádhery už jsou skoro na dosah, až nás zastaví závora a za ní obrovský sněžný bagr.

Navigace (ta první) sveřepě trvá na tom, že závora a bagr jsou jen přeludem a park je skutečně patnáct kilometrů odsud, tedy za rohem. Zato druhá doporučuje vrátit se a střihnout to 196 kilometrů dlouhou zkratkou. Norové svá auta disciplinovaně řadí na blízké parkoviště, dobrovolně hází parkovné do kasičky, nazouvají běžky a vyrážejí v dál. Běžky nemáme.

Chvíli doufám, že závora se zvedne, bagr se pohne a budeme moci pokračovat. Daleko spíš je tam závora celou zimu - druhá navigace si pod fousy ulevila "já to říkala". S ráno namazaným toastem na klíně, průvodcem Lonely planet, norským návodem k autu a hlavou v dlaních se zaříkávám, že už nikdy nic plánovat nebudu.

Naštěstí je Norsko hezké i bez fjordů a národního parku. Projdeme se po zasněžené silnici, která je ale tak bezvadně protažená a sjízdná, až to člověka popouzí. Koukáme na blízké hory, běžkaře a na obří mrak, který se na nás žene, a vracíme se k autu. Závora se nehnula, tím méně bagr. Jedeme přes olympijský Lillehammer zpět do Osla. Oranžová kontrolka se nakonec ukáže být jen ukazatelem poklesu tlaku v pneumatice, takže nuda. A až sjedeme z hor, vrátí se snad i ženě řeč a slíbíme si, že se do krajiny za závorou zkusíme proplížit jindy, pokud možno v létě.

text a fotky Řízek