HUČENÍ V CUKRÁKU

Jedu. Já tentokrát ne, práce, sorry. Jsem nachcípanej, nejedu. Pojedu, když nebude chcát. Pokud policejní orgány nebo kdokoli jiný kontrolují moji mailovou schránku ve středu večer, z podobných stručných, periodicky se opakujících šifrovaných zpráv jsou zřejmě minimálně nesví. To účastníci tradiční čtvrteční večerní cyklistické vyjížďky na Cukrák by hned měli jasno. Takto se totiž svolávají podobně postižení.

Pravidelné výlety na Cukrák jsou jedna z tradic, které tu byly asi odnepaměti. Sraz v sedm u kostela Petra a Pavla, čekání na opozdilé Petra a Jakuba a moje špičkování s bratry Marešovými. Franta prudí, že mám všechno červené tak jako kolo. Ale nevšiml si červených ponožek, kterými trumfuji. Těsně nad obzorem se šinou těžké černé mraky. "Kdo je pro variantu b), tedy hospoda?" pokouší se Ivoš na poslední chvíli zlomit odhodlané cyklisty. Pro návrh ale hlasuje jen zlomek zákonodárců. Ostatní na chytrých telefonech studují mapu srážek s jednoznačným závěrem: vyhne se nám to.

Z jednoho z letních Cukráků:
cyklostáj Večerníček.

Přes lávku mezi poli a golfovými hřišti do Lipenců, odtud do kopce až k patě vysílače. Fouká silný vítr, zdvihá prach z polí a na cestu vrhá větve ze stromů a odnesené golfisty. Za domestikem v čele se shlukl vláček dalších jezdců, společně zápolí s větrem. Ten má navrch. Poryvy jsou tak silné, že rozezvučely i vysílač Cukrák. "Hučí mu v kládě," poznamenal Petr celkem trefně. Nejen to. Teď mi přišlo, že se dokonce pohnul. Řešíme, o kolik se pohne ve větru takový Cukrák. O metr? O půl? "O trochu se pohne," uzavírá Ivoš a je znát, že je to inženýr.

Mezitím padá tma. Franta si na mě zasedl a označil moji svítilnu za bludičku. Sám nemá nic. Moje bludička po pěti minutách snaživého svícení odejde, ale mám ještě čelovku. Na rozdíl od Franty.

Sjezd nočním hvozdem má svou poetiku, ale i nebezpečnost. Naštěstí dojedeme v pořádku do Všenor, kde zjistíme, že se nám to nevyhne. "Dělej něco!" koukáme na sebe bezradně a mokneme, než zapadneme pod památný stoletý dub. Napadají nás nadpisy a titulky o osmi cyklistech zavalených padajícím stoletým dubem a řešíme, o kolik se pohne ve větru takový stoletý dub, načež ve slábnoucím dešti dojedeme do hospody v Mokropsech.

I na tomto snímku Cukrák chybí,
ale je hned nad námi.

Dáváme pivo a navzdory tradicím i paprikový lusk. Pokoušíme se ve zmatku rozbít slunečník a předělat ho na deštník, ale nakonec se to daří až číšníkovi. Mezitím se z kuchyně ozve tříštivý zvuk létajících talířů s luskem, kterak přistávají na dlaždičkách.

Je pozdě a jedeme podél řeky domů. Když nám měl vítr foukat konečně do zad, raději ustal. Franta si na mě zasedl a kritizuje mou červenou blikačku, že je moc silná a všechny oslňuje.

Vesničané se u závor loučí s Pražáky a každý už tak trochu hledá důvody, proč za týden jet, nebo výmluvy, proč za týden nejet k hučícímu vysílači.

text Řízek, foto Ř. a Milan K.