MANŠESTR, WI-FI A KEČUP

Jezdit se mnou na hory není snadné. Považuji totiž sám sebe za jednoho z nejlepších žijících lyžařů, plánovačů i řidičů, a proto nelibě nesu jakékoli zásahy do cestování i samotné organizace lyžařského požitku. Kromě toho mám nepěkný zvyk podlehnout nejpozději třetí den ponorkové nemoci a být nenávistný a zžíravý, což žena jen stěží dokáže žehlit. Patrně tyhle moje vlastnosti nějak odhalili i ostatní, a tak s námi letos nikdo nechtěl jet. Když už to vypadalo, že si budeme muset kamarády vymyslet (což je metoda, kterou zhusta využívá náš kocour), našli se Míša s Honzou a mohli jsme vyrazit.

Tedy ono to s Míšou a Honzou taky není úplně jednoduché. Honza třeba do poslední chvíle neví, jestli pojede a vrátí se s námi. Závisí to i na předpovědi počasí, jež nemá být slunečné. Co hodinu se tak mění počty hyundaiů, účastníků i destinace. Nakonec jedeme všichni pohromadě jedním vozem, předpověď se totiž změnila, a i bez zahrádky a rakve se dá skvěle cestovat, pochvalujeme si my na předních sedadlech. Maruška to vidí trochu jinak, protože ji na ubohém prostoru prostředního sedadla zavalují lyže a přezkáče.

V Budějovicích pomocí chytrých aplikací naši kamarádi najdou bezvadnou burgerovou restauraci, což je myslím docela kumšt. A za rohem už by bylo Rakousko, kdybych asi půl hodiny nejel za náklaďákem se dřevem. Bydlíme v obci Maishofen poblíž našeho oblíbeného Zell am See. Tentokrát jsme nechali ubytování zařídit jiné, nikoli mě, tudíž nebydlíme u krav, ale v podkroví pěkného rodinného penzionu. Navíc tam mají wi-fi.

Druhý den ráno mě pošlou pro pečivo. Místo požadovaných osmi housek dostanu za necelých pět eur polovinu pekárny, zřejmě nějaká spontánní charitativní akce, když mě viděli. Lyžařům zvednu náladu. Ukrutně hodujeme. Není moc hezky, ale lyžovačka docela dobrá. Jen mám bráchovy krátké lyže a celkově lyžuju nějak hůř, než si pamatuju. Snad si toho nikdo nevšiml.

O den později se počasí vycajchnuje vymetenou oblohou. Pro snídani jde tentokrát Míša a z charitativní pekárny donese i nějaké koblihy. Neustále všechny buzeruji, takže se nám podaří být už v devět v lanovce. A stojí to za to: lyžujeme na manšestru, lidí je málo, prostě to nemá chybu. Navíc je všude wi-fi. Na konci dne si Maruška rozvalená na sluníčku na lehátku dopřeje populární jägatee a její jízda dolů k autu podle toho vypadá. Lyžování končí freeridem přes louku. V penzionu jsem si dokonce střihl i společenskou konverzaci v němčině s paní domácí ("Vy jste byl běhat? Óóó! - Ano, jsem běhat byl, k voda, hodně vody, jezero. - Až k jezeru? Óóó!").

Den návratu začne lahodnými toasty s kečupem, po němž se naši kamarádi podřeknou, že kvůli detoxikační dietě vlastně nejedí pečivo a kečup. Což by přesně mohlo být tím spouštěčem ponorkové nemoci. Ale ne. Míša s Honzou jdou na lyže, kdežto nás čeká patnáctikilometrová romantická procházka kolem napůl zamrzlého jezera a delikátní oběd z benzinové pumpy. U přístavu šumí ledová tříšť, kačeři se pohupují na vlnách a kloužou po tenkém ledu. A pak jedeme domů a po zbytek roku budeme doufat, že si pro příští zimu nebudeme muset hledat nové kamarády.

text a foto Řízek