Náročná a divácky atraktivní cesta se z Radotína vlnila po červené zasněžené značce. Prověřil nás ostatně i sraz v 9:00 pod sídlištními hodinami, kde tak často naše dobrodružství začínají. Za ten rok a půl jsme se přeci jen někam posunuli a profesionalizovali, takže jsme mezi paneláky museli chvilku okounět, než zánovní sporttestery objevily nad našimi hlavami dostatek družic a mohlo se vyběhnout.
Dodržel jsem tradici, že musím vypadat srandovněji než kolega - kolem hlavy jsem si omotal šátek, další mi sloužil coby nákrčník a kolem pasu jsem navlékl pás s malými lahvičkami, což dohromady vytvořilo iluzi pořádně rozezleného ukrajinského demonstranta s molotovy vždy po ruce. Co do tohoto kostýmu trochu nesedělo, byly moje ježíškovské terénní běhací boty Salomon XT Wings 3. "Vypadají jako pohorky," vyzdvihl jejich hlavní dovednost Milan. Mně tedy připadají spíš jako boty na běžky, ale hádat se nebudu.
Oproti historicky prvnímu Karlštejnu jsme na úvodní vrch vystoupali oklikou skrze Černou rokli. Tak jako všechno okolo byla bílá. Sněhu bylo tak akorát, byl jako tenký molitan a pohlcoval mé dupání. Naše identické hodinky co pět minut pípnutím ohlašovaly další uběhnutý kilometr téměř současně, jako na pokyn neviditelného satelitního dirigenta. Pak se stalo, že se naše chronometry najednou rozdělily - někde jsem si to o sto metrů zkrátil a už jsem to nedohnal.
Jinak se ale běželo pěkně - přes chatovou oblast a kolem radotínského ranče Southforku k rozcestí pod Kulivou horou. "Blíží se to pole," poznamenal hubenější z naší dvojice a i ten masivnější věděl, co to znamená. Doklouzali jsme totiž do Solopisk (do roku 2003 oficiálně Solopysk - padly kolem toho i nějaké pubertální vtípky), zahlédli jsme nedbale strakatou kočku a prudký kopec před námi. To je to pole, které neúprosně stoupá až do Vonoklas a jež nikdo nemůže mít rád.
Centrum Vonoklas leží na polovině zhruba dvacetikilometrové cesty, která se posléze láme a prudce klesá do Karlíka, kde pokaždé marně hledám továrnu na čokoládu. Před námi lesem zjevně jela dvě horská kola a velmi jsme se divili jejich odvaze, jak tak, soudě podle stop, vedle sebe sjížděla ze strmého kamenitého svahu. Můj detektivní talent živený severskými kriminálkami však následně odhalil, že to, co jsme považovali za nebojácné cyklisty, byl ve skutečnosti kočárek s odvážným dítětem. Pod svahem nikde žádný neležel, tak se zřejmě vozidlo stejnou cestou vrátilo i zpět.
Pak nastal druhý neoblíbený kopec, dlouhé stoupání na Mořinku. Takové překážky tradičně překonáváme v rozestavení 1-1 namísto obvyklého konverzačního 2-0, tentokrát jsem však mladšímu kolegovi opatrným tempem dovolil formaci změnit na Milan-50 metrů-Řízek. Rozhodl jsem se totiž spořit síly na neoblíbenou louku nad Mořinkou, kde jsem minule málem uvařil motor. Naše tempo se tak propadlo na turistických 7 minut na kilometr, pak se ale vynořila Mořinka a na plechovém víku popelnice seděla přimrzlá nedbale strakatá kočka ze Solopisk.
Centrum Vonoklas leží na polovině zhruba dvacetikilometrové cesty, která se posléze láme a prudce klesá do Karlíka, kde pokaždé marně hledám továrnu na čokoládu. Před námi lesem zjevně jela dvě horská kola a velmi jsme se divili jejich odvaze, jak tak, soudě podle stop, vedle sebe sjížděla ze strmého kamenitého svahu. Můj detektivní talent živený severskými kriminálkami však následně odhalil, že to, co jsme považovali za nebojácné cyklisty, byl ve skutečnosti kočárek s odvážným dítětem. Pod svahem nikde žádný neležel, tak se zřejmě vozidlo stejnou cestou vrátilo i zpět.
Pak nastal druhý neoblíbený kopec, dlouhé stoupání na Mořinku. Takové překážky tradičně překonáváme v rozestavení 1-1 namísto obvyklého konverzačního 2-0, tentokrát jsem však mladšímu kolegovi opatrným tempem dovolil formaci změnit na Milan-50 metrů-Řízek. Rozhodl jsem se totiž spořit síly na neoblíbenou louku nad Mořinkou, kde jsem minule málem uvařil motor. Naše tempo se tak propadlo na turistických 7 minut na kilometr, pak se ale vynořila Mořinka a na plechovém víku popelnice seděla přimrzlá nedbale strakatá kočka ze Solopisk.
U hlavní silnice visí takový pouťový Ježíš, za ním začíná táhlé stoupání na nejvyšší bod trasy, které ale tentokrát zvládáme úplně v klidu a po kamenité cestě se řítíme do Karlštejna, kolem pravděpodobně gotického hradu až na nádraží. Milan uběhl 20,20 kilometrů, já o 110 metrů méně, radost však máme vyrovnanou. "Vždyť je celá mokrá," naoko se zlobí paní pokladní, když jí Milan podává zpocenou stokorunu z kapsičky. Zpotil se i můj mobil a jeho fotoaparát na hrad odmítl zaostřit, tak si ho musíte domyslet. Ledva vylezeme na perón, přijíždí elefant a ve svém dvoupatrovém bříšku nás doveze zpět do Radotína. V Černošicích zahlédneme úplně stejného Ježíše a stejně jako u té strakaté kočky nedokážu pochopit, jak se tam tak rychle octnul.
Jaký by to byl výlet, kdyby neskončil v hospodě! Volíme nádražku, kde místní osazenstvo zrovna obědvá a nepouští nás sednout, tím pádem braníka a limonádu pijeme na stojáka. Jen těsně cestou zpět k hodinám nezmrzneme, což je dobrá zpráva, takže můžeme za rok a půl vyrazit zase.
Jaký by to byl výlet, kdyby neskončil v hospodě! Volíme nádražku, kde místní osazenstvo zrovna obědvá a nepouští nás sednout, tím pádem braníka a limonádu pijeme na stojáka. Jen těsně cestou zpět k hodinám nezmrzneme, což je dobrá zpráva, takže můžeme za rok a půl vyrazit zase.
text a mobilní vlakové foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat