VŮNĚ

 

Ta vůně ve mně okamžitě vyvolala příval vzpomínek. Vinice všude, kam se podíváš. Salvy z protišpačkové dělostřelecké ochrany. Pálava, která vypadá jak ze sádry. Park u Lednice, ze kterého trčí minaret. Srážkovou mapu, jež ve zbytku republiky výsměšně nabízela jasno. Zlevněné vanilkové kafe, které jsem si nedávno přinesl z Alberta, po otevření totiž vonělo stejně synteticky jako polský instantní kávovinový nápoj, který jsem pil na Moravě. Tak jsem si na to všechno vzpomněl.

3Bobule

Na Moravu jsme s Maruškou vyrazili krátce před parlamentními volbami, však taky na dálnici agitovala celá řada papírových kandidátů. Na střeše jsme měli půjčená kola a kocour musel zůstat u tety Míši: oni lidi vždycky řeknou, že to zvíře je malé a hodné, a pak ve skutečnosti se ukáže, že je velké a zlé, vysvětloval mi provozovatel ubytování v předstihu, proč kočku, byť malou a hodnou, rozhodně ne. Dojeli jsme do Strachotína, který taktak že nezaplavila voda z Nových Mlýnů, ale třeba to měli vypočítané. Co minutu se ozývaly divné rány a až později nám došlo, že tak se bojuje proti opeřeným škůdcům.

Tušili jsme, že dobré víno bude nedaleko. Třeba v naučných filmech Bobule a 2Bobule bylo prakticky všude, když si místní tak horlivě nalévali ze skleněných lahví polepených logy sponzorů. Bohužel jsme vyrazili úplně opačným směrem, než se v obci nacházely sklepy. Nikde žádná nahá Voříšková ani voňavá réva. Zato jsme objevili bowling, faru a pustý obří kemp. A až v něm nám stočili fajn pálavu. To bylo ještě hezky, jenže když jsme se pak ráno vzbudili, mobilní aplikace i obloha ukazovaly dešťová mračna.

Nakonec jsme ale kola vytáhli a byl z toho pěkný výlet přes Lednicko-valtický areál. Najedli jsme se v Pohlreichem vychválené restauraci U Tlustých v Lednici a museli jsme mu dát zapravdu. Dojeli jsme až do Mikulova, kde polovina týmu zůstala a vyčkala na odvoz.

Maruška pozoruje delegaci debilů

V dalších dnech se počasí nevylepšilo, spíš naopak, stejně jako instantní cappuccino z pytlíku bylo čím dál hnusnější. Dali jsme se na turistiku a vylezli na Pálavu, na Dívčí hrad a dál. Pod obrovskou skálou se najednou vynořil jabloňový sad; ochutnali jsme, tahle odrůda byla určitě nejméně přívlastková, možná i příslovečná účelová. Ve Věstonicích kupujeme od nějakého garážového kutila burčák a v restauraci se seznamujeme s krajovou specialitou – špekovými knedlíky plněnými škvarky. Je to všechno takové lehké a dietní.

V Mikulově další den potkáváme agitační dodávku Hlavu vzhůru. Její posádka má na sobě jasně bílé stejnokroje, vypadají jako nějací experti na ozáření nebo technici z kriminálkového seriálu a z reproduktorů na nás valí lidovky. Tady někde se zrodily ty dvě promile, nebo kolik dostali ve volbách. Rychle pryč na zámek. Hlavu dolů, jdeme totiž do sklepa zhlédnout obří sud. Provází nás jakási halasná delegace debilů. Žertují a fotí se. Stydíme se za ně, ale oni jdou všude s námi, na prohlídku zámku i do patrně nejhorší hospody ve městě.

Jelikož nadále prší, je čas nechat se rozmazlit. Vyrazíme do akvaparku, jenže tam nás nepustí, protože jim praskla voda. Jasný naschvál. Abychom se jim pomstili, otáčíme vůz do Hustopečí, kde v saunovém světě nacházíme když ne sedmé, tak minimálně šestapůlté nebe.

A můžeme jet domů, jen se ještě jednou stavíme v Lednici. Plavba po vodním kanále je téměř romantická, jen tam trochu zápolí s bobry. Zpoza stromů se pak vynořil minaret, a my jsme tak viděli téměř všechno, co je potřeba vidět. Jen ta Voříšková tam někde musí být.

text a fotky Řízek