Dalo
by se říct, že s Vaškem chodíme běhat celkem často. A že nás to baví. I
napadlo mě jednou, že si zkusíme poměřit své síly se zbytkem planety - a
zrovna v Krčském lese, který máme rádi, kde potkáváme srnky, máváme
veverkám a někdy se brodíme bahnem. Na start xtého ročníku Geofyzikálního běhu - ano, vybral jsem záměrně něco, co nebudilo dojem mistrovství světa - jsem lákal
i další borce, někteří se i těšili. "Tam budou nějaký magoři z ústavu,
ne?" hořel nadšením Pája, než podobně jako Milan ochořel či prozřel.
Nakolik
bylo hloupé včas neonemocnět, jsem zjistil, už když jsem nahoře na
metru Roztyly klepal v průvanu kosu čekaje na kolegu, oděný jen do
trenýrek a trička a nových chytrých hodinek. Koncentrace sportovců byla
značná a šel z nich respekt. Z nás šla spíš sranda, bylo mi blbě a ze
všeho nejméně se mi chtělo běžet. Václav to chtěl skoro otočit, když
jsem mu prozradil loňský vítězný čas 19:40 na bezmála šestikilometrové
trase (to bych stihl možná na kole, kdyby mi ho neukradli). Do té doby
měl bláhový dojem, že si jdeme když ne pro vítězství, tak aspoň pro to
pódium.
Cestou na start jsme propadli panice, poněvadž kolem klusaly děti vyzbrojené mapami a buzolami. A to jsme si tedy nedomluvili, žádné děti, žádné orientování. Naštěstí jsme posléze zjistili, že se jen sešly dvě světodějné události poblíž. Václav to zase chtěl otočit.
 |
| Běžel jsem tak pomalu, že jsem jako jediný ostrý. |
Pak to šlo ráz na ráz. Za
dvacku jsme dostali startovní číslo (reprezentovali jsme, snad nám to
odpustí, TOM Radotín, abychom v kolonce "oddíl" něco měli) a privilegium mačkat se ve
startovní skrumáži. V naší hlavní kategorii se dostihu zúčastnilo 26
borců, ale byla tam i řada seniorů, s nimiž jsme mohli změřit síly,
kdybychom jim stačili. Zamával jsem kamarádovi a setkal jsem se s ním až
o 27 minut později.
V osmadvaceti letech jsem
paradoxně zaplatil nováčkovskou daň, nechal jsem se strhnout chrty a první
kilometr jsem prolétl asi za tři a půl minuty. Taky to bylo pořád z
kopce. S tepem blížícím se dvoustovce jsem se posléze už v mnohem
klidnějším poklusu stabilizoval v trojici ztroskotanců, z nichž jeden
celou dobu orgasticky hekal a druhý měl na zádech provokativně vytištěný
název jakéhosi oddílu. První okruh končil děsným krpálem a pak se jelo
nanovo. Vlastně se vůbec neběželo po rovině a pro rekreačního běžce to
byl přímo neskutečný kalup. Stromy se mi slily do barevných čmouh.
Orgastický
závodník i jeho kolega se mi pak poněkud vzdálili, takže jsem si nemohl
nevšimnout, že na jednom místě kolem nich poletují sršni. I na mě jeden
zbyl a zakousl se mi kousek nad hrudní pás. Potěšilo mě, že se v cíli
na různých místech drbali i rychlejší závodníci, patrně právě kvůli
bodavému hmyzu.
Poslední kopec byl v druhém
okruhu mnohem strašnější, byť byl závod (aspoň podle GPS) o celých půl
kilometru kratší, než geofyzikové tvrdili. Ztroskotanci mi ve stoupání utekli, doběhl jsem za 24 a půl,
skoro pět minut za vítězem. O dvě minuty později dorazil i Václav.
Cestou si pokecal s nějakým dalším běžcem, jak je jeho zvykem, a dostal
pigáro. Václav byl v hlavní kategorii třetí od konce, já asi šestnáctý.
Chyběla nám především kvalita, zhodnotil by to náš případný trenér.
Posvačili
jsme tatranky. V altánku, kde se startovalo a převlékalo, byl
neskutečný smrad. Jako když doběhnu já, ale znásobeno tak osmdesáti.
Zatleskali jsme vítězům a z povzdálí pozorovali, jak se závodníci a závodnice vrhli
ke stolu, kde byly k dispozici knižní ceny. Nějaké starší časopisy, populárně naučná literatura, beletrie poskrovnu. Lidé z ústavu a oddílů zcela
nepochopitelně pominuli Neviditelného od Havlíčka, který na mě vybyl a
kterého jsem si kromě zážitků a zpocených hadrů schoval do batůžku a přinesu si ho na nějaký další závod. Prý se chystáme na Velkou kunratickou, říkal Václav.
Žádné komentáře:
Okomentovat