pondělí 22. prosince 2008

OSMAČTYŘICET!


Krátce o dlouhé oslavě
text a foto Ř.

Už nějakou tu dobu chodím po světě. Jistě, chvíli jsem se také plazil, dost toho prosedím a proležím, často jezdím a občas i létám. Nicméně dohromady to dává už bezmála čtyřiadvacet let. A protože můj kamarád Jirka je na tom dost podobně, jen toho asi víc naběhal, uspořádali jsme společnou oslavu.

Možná bych mohl lehce poodestřít, co se za takovým mejdanem vlastně skrývá a ve stručnosti popsat práci celého týmu, armády odborníků z cateringu, kaskadérů a bedňáků. Anebo radši ne, jen vypíchnu to absolutně nejdůležitější. Největší pozornost je potřeba věnovat sudu, ten se musí vošéfovat jako první a tak, aby na něj bylo spolehnutí. Žádný jiný účastník totiž není tak nenahraditelný – i kdyby oslavenec nedorazil, nebude to taková pohroma. Mnohý z návštěvníků by to pravděpodobně ani nezaznamenal.

Nikol sice vaří pivo, ale Jirkovi po varnsdorfském moku nebývá dobře, a tak jsme sáhli po konkurenci. A pak jsme ji i naložili do mého dosud bezejmenného vozu, společně s nějakými dalšími drobnostmi, jako jsou lahve vína a koly a Eliška. Všechno jsme to odvezli do klubovny a už kolem čtvrté jsme to odpálili. Aby na nás taky něco zbylo. Postarali jsme se i o interaktivitu mejdanu: papírové verze zdejších populárních anket jsme umístili mezi pokrmy a napjatě čekali, jak návštěvníci budou hlasovat. Obě anketní otázky byly totiž ještě zapeklitější, než soutěž o padesát tisíc ve Snídani s Novou.

Hráli jsme stolní tenis a klubovna se zvolna zaplňovala. Lidmi, lahvemi s rumem a bahnem. Počasí bylo totiž přesně takové, aby nikomu nevadilo, že sedí v teplé klubovně, klábosí a popíjí. A komu to vadilo, šel ven hrát badminton. Taky jsem to zkusil, ale protože lopatka, jež mi suplovala raketu, neunesla mé zaujetí pro hru, šel jsem se bavit jinak.

Přijela za námi moje kamarádka Maruška, ta malinká s růžovými vlasy, co mluví sprostě a tvrdí, že ne. Už chvilku po jejím příjezdu došlo pivo, aby dokázalo, že naše obavy o jeho spotřebování byly liché. Ze spolupráce se sudem Ferdou jsme tedy vytěžili maximum - děkujeme, Ferdinande! Co se vlastně dělo dál? Tvořily se hloučky, povídalo se, hrála muzika zprostředkovaná, ale i živá.

Ta se soustředila do malé klubovny, kam přitáhla i nějaké posluchače a spoluhulákače. Dostávali jsme spoustu darů převážně rumového charakteru, některé z nich však tradiční pochutinu posouvaly dál a výš (vzpomeňme na láhev o objemu tankeru od Václava, dárkové balení Mírovo či například tuzemského Řízka s tuzemským Basítkem a plachetničkami od Zdenky). Rozjetý večírek jsme opustili někdy nad ránem, když to ještě v klubovně žilo. Spolu s úklidovou četou jsme se tam vrátili kolem nedělního poledne a musím konstatovat, že jsme třídili.

Nezodpovězenými otázkami zůstává, která z pomazánek byla chutnější a zda to byla nejhorší oslava na světě. Obě ankety totiž někdo v nestřeženém okamžiku svěřil kamnům.

Žádné komentáře:

Okomentovat