LIDSKÁ SVÍČKOVÁ

Ani jsem nevěděl, že mám bedrokřížokyčelní sval. První setkání s ním bylo tak překvapivé, jako když jsem onehdy zjistil, že mám v autě homokinetický kloub. Kloub i sval člověk zpravidla nechává bez povšimnutí, dokud funguje. Pokud ne, je vůz i muž odstaven. A úpí.

Když muž úpí, úpí hodně. Upírá pozornost okolí na své úpění a sám se nedokáže věnovat ničemu jinému kromě úpění samotného anebo hovoru o něm. Hledá pro něj přiléhavá přirovnání. Zhruba pět za hodinu. Je tím únavný. "Tak si s tím někam zajdi!" rozhazuje rukama okolí, už zcela vyčerpané. "Ale kam, v sobotu dopoledne? Snad ne na pohotovost!" úpí muž.

Běžný muž to druhý den nevydrží, protože nemůže spát, jde si sednout do čekárny a po pěti hodinách možná přijde na řadu. Pokud je muž takzvaným kulichem, jde na řadu rovnou a pichlavé pohledy běžných lidí v čekárně se od něj odrážejí a zapichují se zpět do těch, kteří je vysílali, a jejich bolest se tím pádem ještě prohlubuje (je to něco mezi vúdú a akupunkturou). Tak jako tak se muž u lékaře dozví, že mu vlastně nic moc není.

Ne že by se s tím spokojil. Muž pátrá a úpí dál. On totiž ví, že mu něco je, jen neví co. Horší než bolest je nejistota. Kecám, není. Bolest je určitě horší. Je to jako kdyby tě někdo řezal žiletkou, ale zevnitř. Fyzioterapeutka z rozličných akordů úpění vyčte, že na vině je přetížený bedrokřížokyčelní sval. "U prasátka se tomu říká panenka, u kravičky svíčková," vysvětluje natvrdlému, jemuž je hned lépe. Svíčkové si váží.

Dalších několik dní se muž belhá. Po svých obvyklých běžeckých a cyklistických trasách se s odporem kodrcá tramvajemi a smradlavým metrem, aniž by to kohokoli byť jen náznakem zajímalo. Nikdo ho nepouští sednout. Dopravní prostředky mu ujíždějí, není schopen je doběhnout. Lituje se. Ach, jak moc se lituje!

Tím spíš, když mu jednoho dne pošťák přiveze nové běžecké boty. Pro samé utrpení zapomene, že si je před týdnem objednával. Jenže nemůže běhat, jen se kolébá. Boty putují do skříně a kocour Pepan do krabice, ať z toho aspoň někdo něco má.

A pak se to muži najednou začne trochu líbit. Místo večerního běhu v počítačové hře vybuduje fungující dopravní impérium a pak zkrachuje. Místo šlapání na kole do práce si v metru v klidu přečte knížku, málem zapomene vystoupit a cestou si koupí kafe. Upeče štrúdl. Luxuje. Umyje nádobí. Až to všem začne být protivné, včetně toho svalu. Sama lidská svíčková si pak sáhne do svědomí, půjde do sebe a radši přestane bolet. Všichni doufáme.

text a foto Řízek

O RŮŽOVÉ VÍLE A POMALÉM CHASNÍKOVI

Představuji si Velkou kunratickou jako papundeklovou studiovkovou pohádku v hlavní roli asi s dvacetiletým Čenským. Za zvuků fanfáry, kterou složil Vadim Petrov a nahrál Filmový symfonický orchestr pod vedením Františka Belfína, nastupují udatní borci v podivných kostýmech. Jsou odhodlaní zdolat sedmero hor a brodů, za kterými se nachází princezna a horký čaj. Ve skutečnosti jsou ty hory a brody jen troje, protože tvůrčí skupině před třiaosmdesáti lety došel papundekl. Cestou možná narazí na draka, vlka anebo podobná zvířata, v Krčském lese pravděpodobněji na nějakou zmatenou srnku.

Na startu máme zavalitého chasníka Tomáše (Čenský?). Posnídal buchty a ionťák a je hotov utkat se s kýmkoli. Celá ta pohádka ovšem je, jak malí diváci posléze prokouknou, o souboji mezi ním a spanilou vílou Marianou (Aťka Janoušková?). Té všichni fandí, protože je maličká a růžová a navenek působí křehce. V sázce je hodně. Kdo z nich dvou tři kopce pomaleji překoná a k horkému čaji později se dostane, bude o páteř kratší (dospělí z toho dovodí, že bude muset vstoupit do ČSSD). Tak to bylo v první verzi scénáře. Nakonec to tvůrci zmírnili na to, že bude na svém těle muset navždy nosit cejch (bude se muset nechat potetovat).

Hrdinové se blíží k prvnímu brodu. Je zákeřný. V potoce nejspíš číhá vodník a tipnul bych si, že ho hraje Josef Dvořák, utopil generace dětí. Pozná se to podle těch hypnoticky pohybující se reflektorů, symbolizují jakési mámení. Jsou to možná blesky foťáků. Oba soupeři to ale zvládnou a bok po boku neohroženě stoupají na první horu. A předbíhá je trpaslík.

Chasník Tomáš

Každá pohádka má totiž taky svou stafáž. Slouží k tomu, aby se natáhla stopáž. Ostatně mohla by mluvit ve verších. Tak třeba takový ošklivý trpaslík Lukáš umí překonávat hory strašně rychle a děti milují jeho podkolenky narychlo objednané z fundusu a vytažené až ke kyčlím a smějí se jeho hekání. Umí taky předstírat mrtvého a naopak. Dále tu máme chasníkova panoše Slížáka, jenž zvládá celou řadu jiných věcí a některé i naráz, jenže v běžné pohádce ani na Kunratické nejsou k užitku. A lokaj Libor je spíš takový odstrašující příklad, že nikotin není čarovný lektvar a že bowlingem ještě žádný hrdina nad drakem či kopci nevyzrál.

Na druhé hoře se láme chleba. Je strmá a na jejím vrcholu, který se ztrácí v mracích, je černokněžníkův hrad. "To cigáro před během bylo navíc, ostatně asi i ten chleba krajíc," povzdechne si Libor a děti se smějí, zatímco věrně předstírá, že zvrací. To opravdoví hrdinové, Mariana a Tomáš, dál jdou bok po boku. Jen vílí krok je lehčí, snad že ji mravenečkové anebo lesní povětří nadnáší. A taky nemusí tahat sto devět kilo živé váhy jako Čenský.

Třetí hora je skleněná. "Hek hek, zase jsem sebou sek," uleví si trpaslík, zatímco bezmocně klouže po hoře z ledového polystyrenu. Děti pády milují. Nikdo jiný nepadá. Víla Mariana zatím získává rozhodující náskok. V cíli, pohádkovém království zpocených těl, vrací půjčený čip a poraženému chasníkovi připíjí teplým čajem. Radost poddaných, tanec a skupinový zpěv lidových písní.

A jak dopadla stafáž? Trpaslík, v podstatě idiot, ale zábavný svou vytrvalou snahou, se snažil předstihnout svůj loňský stín, což - jak se ukáže - nejde. Další dva chtěli to putování z ateliéru 1 přes vyvýšené ateliéry 2, 3 a 4 a zpět do ateliéru 1 hlavně ve zdraví přežít, což se jim v zásadě podaří.

Na konci je bál. Hraje hudba (řvou děti) a nese se guláš a víno, to se v pohádkách smí (vždycky mě to udivovalo) a hoduje se. Chasník se usmiřuje s vílou i s vidinou kérky. A pak i se stafáží odcházejí do vířivky.

Děti, dobrou.

KONEC
MMXVI

text Řízek, fotky Maruška, Slížák, ktfoto.com.

MOZOLY PROTI UHRŮM

Déjà vu je zapeklitá věc. Hlavně napsat správně ta znamínka. Patnáctiletí kluci s uhrovitou pletí a v dresech, které jim nažehlila maminka, nervózně pomrkávají na své fotbalové protihráče - plešatějící tatíky s pivními mozoly. Nezažili jsme to už někdy? A jo, takhle přesně začínal FC Forejt. Před patnácti lety. Na zápasy hanspaulky jsme cestovali vlakem a metrem a v teplákách, někteří z nás se nepřevlékali, a distribuovali tak odpornou škváru z Pankráce a Karlína zpět do Radotína. A maminky vždycky spráskly ruce. A většinou jsme prohrávali. Jen ty dresy jsme mívali podivně zelené, ne zářivě bílé jako tihle mládenci.

Proti KáGéčku C jsme tedy nastoupili už vybaveni těmi plešemi a mozoly. A s tendencí podcenit soupeře t. č. na posledním místě, zvlášť když teď jedeme na vítězné vlně - tři výhry po sobě, to u nás nebývá zvykem. Navíc v minulém zápase jsme předvedli asi nejlepší výkon za posledních několik sezon a porazili tým z popředí tabulky, JZD Slivenec, drtivě 5:1. Tak jsme si nějak mysleli, že to už půjde samo.

Od té doby, co kapitán vypadá jako
fotbalista, se naše výkony zlepšily.

Jenže křesťanští gymnazisté se do nás nebojácně pustili a jejich ještě štíhlá a běhavá těla (nikde žádné ortézy a jiné protetické pomůcky) byla všude nějak rychleji než ta naše. Když navíc mládenci nesmlouvavě zakončili přímák do šibenice, Forejt zase po čase musel dotahovat.

Vrhli jsme veškeré síly do útoku, ale bylo to marné. Jiřina šel třeba sám na branku, jenže namířil do tyčky. Další střely šly mimo, nebo je pochytal fantom v oranžovém dresu (na snímku uprostřed), kterého jsme náramně rozchytali. A KáGéčko nám naopak soustavně utíkalo do brejků - a třebaže jsem kvůli podobnosti svého hnusného sepraného mundúru s nažehlenými bělostnými dresy soupeře musel chytat jen v triku, zima mi fakt nebyla.

O poločase nám začínalo být trochu ouzko. Tím spíš po další čtvrthodině, kdy se skóre pořád neměnilo, navzdory tomu, že hrálo dočista zběsile a hekticky a že jsme měli už asi čtyřicátou střelu na branku. Nervózní Jirka už křičel na všechny spoluhráče, nejen na mě, že blbě a pomalu rozehrávám. Útočníci se chytali za hlavu po dalších a dalších neproměněných šancích. "Ani neví, jak to chytil," hlesl Luboš poté, co brankář jeho jistý gól vytáhl těsně nad břevno. A naopak na druhé straně jsme měli několikrát ohromnou kliku.

Až sedm minut před koncem se Matyášovi podařilo vyrovnat. A když už to vypadalo, že si mladíci za sympatickou hru odvezou bod, zrodil se dvě minuty před koncem divoký závar s nějakými trefenými tyčkami, na jehož konci byl Kajetán, kterému se odrazil proti noze balon. Stál přesně v těch místech, odkud by se dala parádně přestřelit branka až někam k metru na Opatov a odtud dál směrem ke starému Chodovu, a nikdo by se pořádně nedivil. Leckdo si možná už představoval ten opruz, jak budeme muset potmě hledat zakopnutý míč.

V devíti z deseti případů by to tak skončilo, ovšem Kajetán nádherně trefil růžek branky. A tak jsme se radovali a mladí kluci byli děsně zklamaní, tak jako jsme bývali my, než jsme časem zjistili, že je to vlastně jen poslední hanspaulská liga a že na to naše skuhrání stejně není nikdo zvědav.

text a foto Řízek