NA LYŽÍCH S CAREVNOU

Po vražedné sérii zkoušek, státnic a jedné diplomce jsme se v první polovině března vydali do nám už dobře známého rakouského letoviska Zell am See. Na lyžovačku jsme vyvezli i Jiřinu s pívákama (letos rekordně nejnižší počet) a Elišku s parádníma vytápěnýma rukavicema!

Ačkoliv Lukáš neustále tvrdil, že nás čekají hromy, blesky, sněžení, první den jsme si na vrcholu Schmittenhöhe užívali téměř italské azzuro. Jestli vám ten název něco říká, vězte, že se jedná o horu, kterou mi můj milý dal okusit už v létě bez vody a jídla.

Letos v zimě mi ale dovolil jet lanovkou, dokonce se chvástal, že mě pozve na dvoudenní permici. Tedy do té doby, než mu paní za okýnkem řekla, že jeho "kredit karte ist kaput". Reparace za letní pochod smrti byly tatam a na lyžovačku jsem nakonec zvala já.

Moji tři spoluzávodníci hned od prvních vleků nasadili vražedné tempo, takže po zbytek našeho krátkého tripu jsem musela konstatovat, že nejlepší roky mám za sebou a rostu do lyžařského šneka a alkoholika, protože jsem se na své skupině neustále domáhala zastávky v hospodě.

Kaprun a někde dole Zell am See

Ta nakonec proběhla, ale byl to trochu trapásek. Paní číšnice neuměla spočítat dvěma párům jejich útratu zvlášť, a když se to nakonec přece jen povedlo, Eliška jí za snahu pokynula gestem carevny, ať si jako těch pár centů nechá. (Někdy vám to musí předvést, byla to šílená hlína!)

Druhý den jsme se vydali na Kaprun, kde je sice parádní sníh, ale má to dvě minus. I letos tam začalo být brutálně hnusně už v poledne a pak…ta lanovka. To je zlo, hlavně pro ty z nás, co nemají rádi výšky, šířky a uzavřené prostory. Korunu tomu nasadila matka naproti nám, která vybalila své ratolesti blicí pytlík. Po tomhle výjevu jsem už jen tajně doufala, že má ještě jeden pro mě.

I v Rakousku se dá koupit tuzemák!

Domů jsme kvůli nepřízni počasí dojeli tuze brzo a co jiného nám zbývalo, než začít hrát naše oblíbené vláčky. Chlapci si k tomu koupili sprostý rum, protože večer předtím vylili whisky do umyvadla. Ano, čtete správně - "Grantska" pánům z Radotína nevoní, tak proč ji nevylejt do lavoru...

Kromě toho, že jsem pomalejší na lyžích, jsem také lingvisticky čím dál blbější, což se potvrdilo v den odjezdu, kdy v nás nápis na rakouské Bille probudil naše kulinářské vášně, a tak jsme si koupili Rindfleisch na Gulasch v domnění, že je to zvěřina. Maso asi vycítilo naše zklamání a za trest se nám pak doma spálilo.

Takže do příště si píšu: slovník s sebou a nabitou kredit karte, viď Luky?

text Maruška, fotky Jirka a Řízek

(Zpětně závidět můžete i naše předchozí společné lyžařské zájezdy, a to třeba tento, anebo tuten).

MISE BLANÍK

O Velikonocích jsme bohužel nemohli být s našimi skvělými zábavnými přáteli, což byl v podstatě bezprecedentní krok, který - nevím, jestli každého, ale mne rozhodně ano - překvapil. Tak jsme během prodlouženého víkendu plného nekonečné hostiny s mírně násilnickou machistickou vložkou, do nějž se pohanovi v podstatě smrsknou nejvýznamnější křesťanské svátky (ale je to zábavné!), alespoň ledacos pokořili. Upekli jsme neuvěřitelný mazanec, Pepan se popral se psem a s Maruščinými rodiči jsme zdolali, byť jen kratší jižní cestou, významný vrch Blaník.

Až na tu bitku nerozvážné kočky s tvorem, který je v potravním řetězci odjakživa nad ní, bylo vše poprvé.

Leoš stájl.

Zapadlé vesničky, jejich názvy nevymyslíš, klikaté silnice, kopečky a lesy, které i pod sněhem dávají tušit výrazný houbařský potenciál. A fotovoltaiky a zámek Jemniště, kde se ženil (chvilka napětí, čekali jsme třeba Masaryka nebo Hegela) - Leoš Mareš! Deset bílých limuzín, vzpomínají pamětníci. Krajina v okolí Blaníku je svým způsobem malebná. S panem docentem Maruškou za volantem si ji člověk má čas a příležitost důkladně prohlédnout.

Tady všude byl.

Jezdím jak Chiron, i v pětasedmdesáti, je přesvědčena hlava rodiny. Octavia si to štráduje silničkou, podle mnou nedešifrovaného klíče povětšinou středem, občas téměř v zámezí. Chvíli pádíme, chvíli téměř stojíme, když pan docent začne vyprávět. "No né, to mi klidně řekni, že řídím jak sráč," domáhá se upřímnosti. Ale to já ne, utrousím, že jen řídí "jinak než já" a hned a doteď toho lituji, evidentně se ho to dotklo. Jsou přece věci, na něž jsou muži obzvlášť hákliví, a tohle je jejich exemplární příklad.

Naše expedice.

Na parkovišti nad Louňovicemi pod Blaníkem nahazuje polovina týmu trekové hole, paní Maruška v čepici po dědovi jimi překvapivě vládne. Mekka středočeských turistů a mýty opředená hora (to, že tam někde jsou a někdy, až se jó naštvou, vylezou, citlivější osoby jako já vnímají na každém kroku) byla pod sněhem. 

Blaník. Omluvte pohybovou neostrost
danou exponováním z řítícího se vozu.

Při středně náročném výstupu na Velký Blaník (ohodnotil bych ho tak WW II) potkáváme celou řadu lidí, kteří měli podobný nápad jako my - tedy kvůli rodinným důvodům, bowlingu, který nebyl, práci, která byla a diplomce, na níž se mohlo a mělo pracovat, zůstat na svátky doma a maximálně tedy na tu procházku. Nosí si své ratolesti v kombinézách na zádech a opatrně našlapují na kluzké kameny.

Trpaslíček lyžuje.

Nebudu vás napínat, kopec jsme po asi třičtvrtěhodinovém výšlapu zdolali. Pravda, podle opršených tabulek na zdi rozhledny, jež tam kdysi přibili zdatní turisté, to muži v mém věku mělo ideálně trvat 11 minut. Počítal jsem to, musel bych celou cestu běžet, ale třeba lidi v historii v tom uměli chodit rychleji.

V přízemí rozhledny nádherně voněl svařák a teplo od kamen divokých tvarů nechráněných průmyslovým vzorem, jak nám pan docent vyložil. 

Náročný sestup.

Hrají tu české písničky, které máme rádi. Ale celkem to chápu, na kopci, který by se jmenoval Metallica, by taky asi nehráli Evu a Vaška. Mladší polovina výpravy vyráží po schodech na úplný vrchol, Maruška v polovině obrací. Jsem asi jediný, kdo má rád rozhledny a jejich závratě. Na špičce stavby snad z třicátých let zůstávám sám, zkoumám vyryté "tweety" zamilovaných anebo jen znuděných návštěvníků ve stropě a hledím dolů a cvakám panoramatickou fotografii. Slušný výhled!

Je tu krásně, ale je čas zmizet. I pětasedmdesátiletý návštěvník - se staršími turisti ve svých tabulkách nepočítali, dnes by to nazvali módně ageismem - už měl být minimálně hodinu doma. Tak to otáčíme a za odměnu, že jsme rodiče tak vlastivědně vyvenčili, dostáváme luxusního beránka.

text a fotky Řízek s přispěním Marušky

TRAGÉD SE MOTÁ V KUCHYNI

Až se budu jednou ucházet o nějaké extrémně dobře placené místo s obří zodpovědností, stravenkami a služebním (aspoň) passatem a zkušený personalista prozkoumá mou osobnost, pravděpodobně zjistí, že jsem především omezený, nepoučitelný a zoufale neumím prohrávat. V práci se to snažím všemožně maskovat, naplno se to pak projevuje ve volném čase - ve sportu a vaření.

Třeba badminton ve své omezenosti ani neuznávám za sport (podobně jako třeba ještě florbal), ovšem srandaturnaje s kolegy jsem se v tomhle paskvilním plácání zúčastnil. A pak jsem se tak zoufale snažil zvítězit a tak roztomile jsem se vztekal, když jsem samozřejmě dostával hrozně na budku, že mi to dodnes předhazují. Prý ze mě (a o mě) měli strach.

Co mi rozřezali patu, místo běhání a jiných sportů se naplno věnuji svým dvěma dalším koníčkům: psaní diplomky a vaření. Zatímco ten první se aspoň opticky zvolna někam posunuje, ten druhý jde od desíti k pěti pod nulou. Jídlo je přitom jedna z věcí kromě kocoura - který podle nového občanského zákoníku ani věcí není -, jež nás s Maruškou velmi výrazně spojuje, byť na ní to není vidět. Někdy vaříme společně, ale nutno přiznat, že se nám tu postupně vkradla rivalita. A rozmrzele dodávám, že tahám poslední dobou za kratší konec provazu.

Není každý den posvícení, říkal jsem si, když jsem nedávno zazdil úplně triviální jídlo - už vím, byla to panzanella, chlebový salát s rajčaty, na kterém snad není co zkazit. Ale je, dá se to přehnat se zálivkou z vinného octa. A z dobroty je rázem kyselý kentus. Maruška protáhla obličej. Kdyby to bylo jednorázové, mávl bych nad tím rukou. Jenže ono to nekončí a pořád se to stupňuje.

Tohle jehně jsem nevařil já

Maruška kontrovala jehněčím na česneku a mátě s grilovanou zeleninou a taky nějakou rybou s olivami. Oboje bylo, bohužel, luxusní.

Večer předtím, než jsme s Eliškou a Jirkou vyrazili na hory, napadlo mě něco upéct. V pečení moc zběhlý nejsem, jako dítě jsem se sice motal všude, ale trouby jsem se spíš bál - nicméně pečených věcí si vážím. Jako velká část našich spoluobčanů důvěřuji internetu a zároveň nemám moc rád klasickou bábovku, je taková dusivá a suchá.

Takže jsem kdesi vyhrabal recept na tvarohovou bábovku a (ač vím, že se to nemá dělat), pročetl i diskusi. Co jeden, vražte tam radši dva tvarohy, psala nějaká paní a další hospodyňky jí dávaly za pravdu. A tak jsem ji poslechl a zároveň začal recept i sám vylepšovat. I sám sebe. Poprvé v životě jsem ušlehal sníh, vymazal formu. Nic jsem nerozbil.

Ještě v troubě vypadala parádně, nadýchaná, zlatavá. Pak se svině přilepila k formě a nešla vyklepnout. Vztekle jsem ji vymlátil ven, její horní část zůstala přilepená a odhalila trudné, bledé nitro. "Vždyť to vypadá jako sekaná, hehehe," poznamenal někdo vtipný v Rakousku, pojídaje jinou, normální bábovku od maminky. Ta moje byla dobrá, i když to vůbec nebyla bábovka, chutnalo to úplně jinak a nikdo si nedal.

Poslední trapas má dvě části. Nejprve jsem celý nadšený koupil v rakouském řeznictví zlevněný "Rindsgulasch" s tím, že si doma uděláme zvěřinový guláš (no jo, kdysi jsem z němčiny maturoval za tři a to jen díky "zákeřné" otázce Moje koníčky). Z divočiny se tak vyklubalo hovězí. No co, kráva je taky fajn. Pokud ji člověk v papiňáku nepřipálí. Že jídlo samotné vypadalo jako kravinec, už ani nebylo tak podstatné.

K dovršení debaklu Maruška včera vytvořila senzační pappardelle s hovězím a tyrolským špekem. No a taky už má dopsanou diplomku. Tohle skóre by těžko otočili i zkušenější hráči, než jsem já.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Maruška