Až do pátku chybělo, a to byl ostatně důvod, proč jsem toho v pracovní době moc neudělal. A o tom bude dnešní příběh.
Za těch sedm a půl roku v této skvělé redakci jsem seznal, že nic jako pracovní doba neexistuje a že její život je vlastně extrémní případ kohabitace hlasitých a veselých lidí, kteří milují slovní hříčky a zpěv ad hoc písní, jimiž glosují aktuální dění, s těmi, jež by se před nimi nejraději ukryli někam do ticha a tam si soustředěně tvořili, kdyby tedy bylo kam. Mezi nimi se plynule přelévá několik trollů, jimž se nikdy nedá nic moc věřit, tím méně ohleduplnost k jedné či druhé grupě. Což jsem ostatně i já.
Když od jednoho z nich ve středu přišel nenápadný podnět – odkaz na bazarovou protihlukovou telefonní boudičku –, preferované čtení bylo brát to jako takové rýpnutí do dlouhodobě neudržitelného neřešeného stavu. Asi sám nečekal, že se pro to někdo nadchne, a že pro to dokonce zajistí financování.
Takže se Prokop nejspíš dost divil, když jsem se na něj téměř okamžitě obrátil s prosbou o pomoc s rozebíráním a přepravou boudy, když už s tím přišel. Výhodná cena měla totiž svoje opodstatnění - bylo třeba odvézt si ji sakra rychle. Ale na místo skutečně dorazil, stejně jako můj kamarád Franta se svou dodávkou, z níž se linula oblaka namodralého dýmu. To je jako jet na hory v roce 2002, poznamenal sarkasticky i obdivně Prokop a úplně přesně trefil zlomek využití legendárního univerzálního stroje.
Oproti tomu sofistikovanou boudičku využívala reklamní agentura, která už nechce být korporát a stěhuje se do menšího. Opouští tedy krásné prostory věžáku kousek pod vrcholem pankráckého kopečku, jež vypadaly jako téměř dokonalý newsroom, dokonce se tam válela i spousta nedopitých lahví. Měli jsme včera rozlučkový večírek, poznamenala omluvně sympatická paní, s níž jsme to celé domluvili, a nabízela, jestli nechceme něco dopít, já jsem jí na oplátku nabízel, jestli si nechce koupit předplatné. Tady to celé mohlo nabrat úplně špatný směr, ale čistě z respektu k tomu, co nás čekalo, jsme se nabízeného alkoholu ani nedotkli. A taky to vlastně bylo v pracovní době.
Bouda byla stavebnicí, nicméně poměrně sofistikovanou (návod měl 26 zastavení a spoustu poznámek drobným písmem). Bylo to těžké lego, a to v každém smyslu. Třeba ty tlusté skleněné dveře, to bude radost tahat po schodech. Ale takhle daleko ještě opravdu nejsme. Prvních pár minut jsme kolem ní chodili v uctivých kruzích a přemýšleli, kudy do toho proniknout. Samozřejmě jsme nejvíc spoléhali na Frantu, protože my dva zbylí máme ruce dozadu a netajíme se tím. Nakonec jsem to byl kupodivu snad já, komu se podařilo odloupnout první zásadní kus.
Zatímco se pomačkaní reklamní kreativci trousili pro svoje osobní věci a u kávovaru dojížděli včerejší dorty, boudy ubývalo. Opět se dostavil pocit radosti z fyzické práce, na které mě asi nejvíc baví to, že se člověk může soustředit jen na jednoho aktuálního nepřítele, překážku, kterou je potřeba důstojně překonat, a nic jiného neexistuje. Nepotřebuje plánovat, schůzkovat, odpovídat na maily a prioritizovat, na mobil se práší, prostě jen najít správně velkou hvězdičku a vrrrr! a nazdár, z boudy je kabrio, koukejte na mě, kamarádi borci. Moje radost z toho celého je vždy okamžitě vystřídána vystřízlivěním, že bych si rukama nevydělal ani na slanou vodu.
A pokud jde o stěhování, to bych rovnou i něco doplácel, protože horní polovina mého těla se při tom všem běhání nějak zapomněla osvalovat.
Ta hezčí část práce zkrátka skončila, zbýval přesun. Byli jsme celí zarudlí a byli jsme rádi za rudly. Nebyla to totiž běžná překližka, ale nějaká kouzelná a strašlivě těžká. Z běžné překližky jí zůstaly jen třísky. Sklo zase ve zpocených rukách nečekaně klouže a koho by napadlo vzít si rukavice? Frantu. Ten pokaždé jen trnul, když jsem si za chůze eskamotérsky vyměňoval unavené ruce, přičemž jsem si břemeno přidržoval jen hlavou.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsme nic nerozbili. Prokopa na pozici pomocných speditérů v redakci vystřídali mj. věhlasný politický geograf a editor víkendové intelektuální přílohy. Adélu jsme nejtěžších kusů ušetřili, ač se nás snažila přesvědčit, že jako skautka odtahala spoustu podsad. Vynést to do třetího patra bylo logicky horší než snést to ze druhého, na druhou stranu už jsme svého nepřítele dokonale znali. Sestavit ho do původní podoby na zcela odlišném místě už byla v podstatě brnkačka (tedy hlavně pro Frantu) a to celé nám zabralo jen asi osm hodin. Pocitově to bylo asi jako jedna porada.
Hrozně mě bolí záda a další neexistující svaly, ale mám z toho vlastně radost. Uvnitř se opravdu soustředí ticho a klídek, ale je to hlavně tím, že má druhý zástupce šéfredaktora volno, a tak zatím nezazní Reklama na ticho ani Enjoy the Silence. "Dnešním dnem jsme se definitivně stali korporátem," komentuje boudu další z reprezentantů trollů a opět nevím, jak moc tu jízlivost myslí vážně. Já se spíš obávám, že se tady dál bude zpívat a že je to dobře.
text a foto Řízek
.jpg)
