Tohle tak úplně v plánu nebylo, ale zase je to Hubáčkova dvacítka, a to je přece srdeční záležitost. Přišlo jaro a řada známých a kamarádů a na startu u hřbitova jsem se hned ztrapnil tím, že jsem se zmateně dožadoval startovního čísla, které však bylo jen pomyslné. Do kroku nám hrála Nirvana a Petr mi stiskl ruku tak silně, že jsem skoro nadskočil. Pár let jsem tu přece jen nebyl.
Běží se z Dívčích hradů a pak Prokopákem nahoru a zpátky, vymeteme každý jeho zajímavý kout, ale když se budeme moc kochat, zvrtneme si kotník.
Věděl jsem, že to dneska nebude to pravé. Jsem totiž jako Heda, když jí dám na výběr, jestli koupíme tu senzační plyšovou sovu, nebo děsivého netopýra. Zatváří se roztomile a bezelstně se zeptá, jestli může oboje.
Mohl jsem si vybrat sobotní těžký trénink, nebo nedělní těžký závod, místo toho jsem se zatvářil roztomile. Můj problém není bezuzdná kumulace funkcí, ale zážitků.
Věřím, že i s tímhle hendikepem se dá zaběhnout aspoň nějak důstojně. Ale nelze to přepálit. Nejrychlejší běžce zahlédnu naposledy pod sebou na svažité louce, za níž už je skála a pod ní roste Dvorecký most. Běžím tak pomalu, že stihnu spočítat jeřáby nad novým nádražím a těmi baráky, co tam vznikají. Po patnácti minutách na horní hraně předběhnu šedivou i modrou mikinu, zřítíme se do údolí, kde je za tunýlkem poslední ledovaté místo, a začneme nejdřív zvolna, pak prudce stoupat k Řeporyjím.
V polovině trati zastavuji na občerstvovně, modrá mikina tankovat nepotřebuje a vzdaluje se. Tady je konečně načase trochu zrychlit, rovinatá pěšina k tomu vybízí, jenže vede přes pole, které rozhodně není neorané rychlejšími běžci a pomalejšími koňmi. Mazlavé bláto ulpívá na botách a nohám unaveným z nesmyslně zařazeného tréninku přidává další nevyžádané závaží.
Když se na chvíli objeví asfaltka, zajásám, jenže spolu s ní se vedle mě nečekaně objeví závodnice s nápisem Pacov na zádech. Ach, jak bych se jí rád zeptal, jestli je ve městě ještě vše stejné jako při mé rozlučce se svobodou. Jestli jsou tam pořád tři nonstopy (modrý, červený a žlutý), neřešený problém s pervitinem a servírka se slabostí pro Luboše. Jenže přichází poslední brutální kopec a mně se nějak krátí dech. Tady jsem před pár lety tlačil v podobném blátě kočárek s úplně malinkatou Hedou v korbičce a teď mám co dělat sám se sebou.
Poslední pětina závodu už je mírná a rychlá, když na to člověk má. Modrá mikina už je nedostižná, reprezentantka kraje Antonína Sovy jde naopak přede mne. To mě ovšem donutí k jakémusi pokusu o finiš, v posledním kopečku získám kýžený náskok a radši se moc neohlížím, neboť mezi 15. a 16. místem je obří rozdíl. Strašně mě bolí nohy a hodinky, které jsou chytřejší než já, velí, že mám 3,5 dne odpočívat.
Místo toho jdu fotit kolegy z SK Babice: někteří se na mě smějí, jiní očividně trpí. "Dobrý," hlesne nazlobeně Pavel, když se ptám na dojmy, a je to úplně stejná odpověď, jako když se ptám Hedy na to, jak bylo ve školce.
Tam je ostatně zítra karneval. Musíme ještě vyřešit, jaké zvíře by tak mohla mít ta naše čarodějnice. Ne, jen jedno, obě to být nemohou. To opravdu nejde, to určitě není výchovné, vezmeme netopýra. I když ta sova je taky dost dobrá...
Jsou dárky z lásky a dárky pramenící z pocitu "je to úplná kravina za čtyřku, ale využije to". Ty druhé jsou samozřejmě mnohem lepší.
Při maratonu ve Valencii jsem měl víc času na přemýšlení, než jsem sám chtěl, a už někde kolem 35. kilometru mi došlo, že jestli to opravdu chci jednou zaběhnout nějak slušně, budu potřebovat něco změnit a asi se i nedejbože obrátit na experty. On totiž intenzivní a celkem strukturovaný a nepřerušovaný trénink vedl jen k bolestnému poznání, že čím víc tomu věnuju času a energie, tím víc tomu věnuju času a energie.
Jelikož superobuv mě pod tři hodiny sama od sebe nedonesla a více tréninků by už moje tělo, práce ani manželství pravděpodobně nevydržely, je načase na to jít vědecky a taky se o možnosti zátěžového testu, jejž někteří kamarádi již absolvovali, párkrát nenápadně zmínit, když budu mít ty narozeniny.
Děkuju, zlato, to je ale krásný - a nečekaný - dárek!
V laboratoři mladého sportovního lékaře (byl to zároveň i sportovně vypadající lékař) jsem se převlékl do trenek a do nových adidasek (Vy běháte v tomhle? podivil se mladý odborník poprvé, ale nikoli naposledy), asistentka mě oblepila elektrodami a muž se začal zajímat, co mě přivádí. "Cíl: maraton pod 3," poznamenal do zápisu a zpětně oceňuji, že zachoval profesionálně nehybný obličej a smál se jen uvnitř (sám, jak jsem posléze zjistil, má osobák kolem 2:30).
Následujících patnáct minut zabral výčet mých dřívějších neduhů a operací. Ale teď? Dušnost 0, bolesti na hrudi 0, bolesti DK 0, otoky 0, ostatní obtíže 0. Valencie 3:08.
Přejdeme k prohlídce. Lékař seznává, že zkrácené nebo nedostatečné mám prakticky všechny svaly, šlachy a klouby. Do zprávy poznamenává "posilovna moc ne", což je eufemismus jako prase. Následně při přemístění na chytrou váhu zjišťuje, že jediné, čeho mám pro svou budoucí kariéru maratonce-veterána příliš, je tuk. To jsem tak úplně slyšet nechtěl, ale to tady teď nevyřešíme. Jde se tedy běhat.
Dostanu jakýsi náhubek s hadičkami a pás se rozjíždí. Tempo je zatím nudné. Tak nudné, že se mi při něm rozvázala tkanička. Asi jsem si ve stresu zapomněl zavázat druhý uzel, což jinak dělám pokaždé. Signalizuji problém, pás se zastaví, osazenstvo laboratoře patrně protočí panenky, já se pod maskou červenám a pás se zase rozjede.
Dlouho je to snesitelné, jen mi přijde, že nějak podivně dupu; zní to, jako kdyby někdo na sídlišti monotónně klepal koberec. A nepřijde to jen mně: prý se tomu říká "flat foot landing" a pochopitelně to není správně. Noha dopadá příliš před tělem a místo té kýžené kolíbky jen pleskne a cenná energie se ztratí někde v nešťastných kolenou.
Asistentka mě čas od času píchne do ucha, patrně odtamtud vyvěrá laktát. Pás zrychluje, v laboratoři je čím dál větší vedro a imaginární bába dává kobercům stále víc co proto. V namáhavém tempu kolem čtyř minut na kilometr mi začne povolovat naštěstí jen maska. Diskrétně se mi podaří ji utáhnout a narovnat, aniž tentokrát jsem za potížistu.
Běhátko na posledních pár minut zrychlí na nějakých 19 km/h, už to vůbec není příjemné, ostatně moje dupání teď zní jako něco hodně rozzuřeného z Jurského parku. Doktor správně sezná, že už to stačilo.
Když přijdu trochu k sobě, vypráví mi napínavé příběhy o zkrácených hamstrinzích, nestabilních hleznech, omezeném rozsahu v kyčlích, o špatné ekonomii běhu (nejenže dupu, ale i málo zakopávám). A o třech kilech tuku, která by mohla/měla jít dolů. Kdyby chtěla.
Nicméně mluví i o hrdinovi se silnou aerobní kapacitou a velmi dobrém kardiorespiračním potenciálu sledovaného exponátu. "Maratonský výkon pod 3:00 je realistický," konstatuje závěrečná zpráva vyšetřovatelů a není u toho žádná hvězdička ani poznámka pod čarou malým písmem.
Nejlepší dárek. Ale co přesně si z něj rozbalím, bude zřejmě hlavně na mně. Dneska si ale ten koláč a croissant z pekařství nepochybně zasloužím.
Schovej to, prosim tě, přece teď nemáš pracovní dobu, napomenula mě tchyně u nedělní večeře, když jsem místo dědovy proslulé číny kontroloval, jestli nám v Deníku N něco zásadního nechybí.
Až do pátku chybělo, a to byl ostatně důvod, proč jsem toho v pracovní době moc neudělal. A o tom bude dnešní příběh.
Za těch sedm a půl roku v této skvělé redakci jsem seznal, že nic jako pracovní doba neexistuje a že její život je vlastně extrémní případ kohabitace hlasitých a veselých lidí, kteří milují slovní hříčky a zpěv ad hoc písní, jimiž glosují aktuální dění, s těmi, jež by se před nimi nejraději ukryli někam do ticha a tam si soustředěně tvořili, kdyby tedy bylo kam. Mezi nimi se plynule přelévá několik trollů, jimž se nikdy nedá nic moc věřit, tím méně ohleduplnost k jedné či druhé grupě. Což jsem ostatně i já.
Když od jednoho z nich ve středu přišel nenápadný podnět – odkaz na bazarovou protihlukovou telefonní boudičku –, preferované čtení bylo brát to jako takové rýpnutí do dlouhodobě neudržitelného neřešeného stavu. Asi sám nečekal, že se pro to někdo nadchne, a že pro to dokonce zajistí financování.
Takže se Prokop nejspíš dost divil, když jsem se na něj téměř okamžitě obrátil s prosbou o pomoc s rozebíráním a přepravou boudy, když už s tím přišel. Výhodná cena měla totiž svoje opodstatnění - bylo třeba odvézt si ji sakra rychle. Ale na místo skutečně dorazil, stejně jako můj kamarád Franta se svou dodávkou, z níž se linula oblaka namodralého dýmu. To je jako jet na hory v roce 2002, poznamenal sarkasticky i obdivně Prokop a úplně přesně trefil zlomek využití legendárního univerzálního stroje.
Oproti tomu sofistikovanou boudičku využívala reklamní agentura, která už nechce být korporát a stěhuje se do menšího. Opouští tedy krásné prostory věžáku kousek pod vrcholem pankráckého kopečku, jež vypadaly jako téměř dokonalý newsroom, dokonce se tam válela i spousta nedopitých lahví. Měli jsme včera rozlučkový večírek, poznamenala omluvně sympatická paní, s níž jsme to celé domluvili, a nabízela, jestli nechceme něco dopít, já jsem jí na oplátku nabízel, jestli si nechce koupit předplatné. Tady to celé mohlo nabrat úplně špatný směr, ale čistě z respektu k tomu, co nás čekalo, jsme se nabízeného alkoholu ani nedotkli. A taky to vlastně bylo v pracovní době.
Bouda byla stavebnicí, nicméně poměrně sofistikovanou (návod měl 26 zastavení a spoustu poznámek drobným písmem). Bylo to těžké lego, a to v každém smyslu. Třeba ty tlusté skleněné dveře, to bude radost tahat po schodech. Ale takhle daleko ještě opravdu nejsme. Prvních pár minut jsme kolem ní chodili v uctivých kruzích a přemýšleli, kudy do toho proniknout. Samozřejmě jsme nejvíc spoléhali na Frantu, protože my dva zbylí máme ruce dozadu a netajíme se tím. Nakonec jsem to byl kupodivu snad já, komu se podařilo odloupnout první zásadní kus.
Zatímco se pomačkaní reklamní kreativci trousili pro svoje osobní věci a u kávovaru dojížděli včerejší dorty, boudy ubývalo. Opět se dostavil pocit radosti z fyzické práce, na které mě asi nejvíc baví to, že se člověk může soustředit jen na jednoho aktuálního nepřítele, překážku, kterou je potřeba důstojně překonat, a nic jiného neexistuje. Nepotřebuje plánovat, schůzkovat, odpovídat na maily a prioritizovat, na mobil se práší, prostě jen najít správně velkou hvězdičku a vrrrr! a nazdár, z boudy je kabrio, koukejte na mě, kamarádi borci. Moje radost z toho celého je vždy okamžitě vystřídána vystřízlivěním, že bych si rukama nevydělal ani na slanou vodu.
A pokud jde o stěhování, to bych rovnou i něco doplácel, protože horní polovina mého těla se při tom všem běhání nějak zapomněla osvalovat.
Ta hezčí část práce zkrátka skončila, zbýval přesun. Byli jsme celí zarudlí a byli jsme rádi za rudly. Nebyla to totiž běžná překližka, ale nějaká kouzelná a strašlivě těžká. Z běžné překližky jí zůstaly jen třísky. Sklo zase ve zpocených rukách nečekaně klouže a koho by napadlo vzít si rukavice? Frantu. Ten pokaždé jen trnul, když jsem si za chůze eskamotérsky vyměňoval unavené ruce, přičemž jsem si břemeno přidržoval jen hlavou.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsme nic nerozbili. Prokopa na pozici pomocných speditérů v redakci vystřídali mj. věhlasný politický geograf a editor víkendové intelektuální přílohy. Adélu jsme nejtěžších kusů ušetřili, ač se nás snažila přesvědčit, že jako skautka odtahala spoustu podsad. Vynést to do třetího patra bylo logicky horší než snést to ze druhého, na druhou stranu už jsme svého nepřítele dokonale znali. Sestavit ho do původní podoby na zcela odlišném místě už byla v podstatě brnkačka (tedy hlavně pro Frantu) a to celé nám zabralo jen asi osm hodin. Pocitově to bylo asi jako jedna porada.
Hrozně mě bolí záda a další neexistující svaly, ale mám z toho vlastně radost. Uvnitř se opravdu soustředí ticho a klídek, ale je to hlavně tím, že má druhý zástupce šéfredaktora volno, a tak zatím nezazní Reklama na ticho ani Enjoy the Silence. "Dnešním dnem jsme se definitivně stali korporátem," komentuje boudu další z reprezentantů trollů a opět nevím, jak moc tu jízlivost myslí vážně. Já se spíš obávám, že se tady dál bude zpívat a že je to dobře.
Mám rád ty typy akcí a výletů, kdy nikdo nic důležitě neřeší, věci plynou, každý zná svou roli, všichni se zdají být spokojeni s tím, že jsou tam, kde jsou a proč tam jsou, pyskuje se jen proto, aby řeč nestála a byla nějaká sranda. Sobotní výlet na Blaník byl přesně tohoto druhu. Tím by vyprávění mohlo skončit, jenže to by zas nebyl ke čtení žádnej blog…
Takže.
Co bylo nejtěžší
Nejtěžší na tomto výletě bylo se na něm domluvit. Dohoda se odehrála v chatu, který někdy na podzim založil Radek. Taky běhá, taky je to novinář, jen jsme ho zatím ani na dva pokusy nedokázali do Enka zlanařit. Vždycky když jsme ho měli na pohovoru, přišla letmo řeč na to, že bychom si mohli jít společně ve třech zaběhat.
Někdy na podzim Radek založil trojchat a navrhnul, že bychom něco v sobotu mohli podniknout. Měl jsem už jiný program, a tak se spolu domluvili kluci. Podruhé se Radek s dotazem ozval asi deset dní před Zimním během na Blaník. A že prý mě vidí na startovce a u Lukáše na blogu čte o tom, že zvažuje účast. Tak zda bychom nešli všichni tři.
Následovala etapa, kdy Lukáš vyčíslil pravděpodobnost své účasti na dvacet procent, vystřídaná jeho oznámením, že “je tam”, sdělením Radka, že už to odpískal, ale když tedy Lukáš běží, tak on taky, následované mým zpochybněním své účasti, Radkovým zoufalým dotazem, zda tedy má startovné zaplatit, Lukášovým ujištěním, že on určitě jede...
Zkraťme to, je pátek večer a my se domlouváme, kdo zítra ráno vezme auto. Nakonec se nabídnul Radek a opatrně se zeptal, zda by nám nevadil sraz, který by garantoval, že budeme na místě hodinu před startem. Přišlo mi to rozumné, předloni, kdy jsem do Načeradce jel sám, jsem start kvůli návalu u výdeje čísel málem nestihl. Navrhuje sraz u Lukáše v 7:45, což mi můj původně plánovaný spánek zkracuje o čtvrthodiny.
Přijímám tento nekomfort ve jménu společného blaha, nasedám v 7:19 na Suchdole do auta a hlásím do společného chatu ETA 7:47. V 7:50 potkávám Lukáše vartujícího samotného před domem a ptám se, kde je Radek. Prý hlásil zpoždění. Vzpomenu si na tu obětovanou čtvrthodinu svého spánku, ale než mě stihne ovládnout negativní myšlenka, strčí mi Lukáš pod nos misku plnou domácího štrůdlu, který večer napekl. Dávám si první kousek, jsem rázem spokojen a pomýšlím na čas, až se Lukáš po ukončení novinářské kariéry stane pekařem a já jeho věrným zákazníkem.
Radek nakonec přijíždí rychlostí upomínající jeho závodní tempo v 7:53. Cesta začíná tím, že je mi pod obehranou záminkou, že jsem hubený, Lukášem nabídnut další kus štrůdlu, který opět s chutí a bez protestů spořádám (ta deklarovaná záminka se mi nelíbí, její autor to ví, proto ji tak často vytahuje). Cesta jinak ubírá rychle, kluci se vepředu baví, já zčásti jejich hovor neslyším, zčásti záměrně vypínám a odpočívám po náročném týdnu.
Na místě jsme nakonec asi hodinu a čtvrt před startem, parkujeme v místním jézetdé a vydáváme se volným krokem pro startovní čísla. V tělocvičně místní školy jsme zjevně mezi prvními, můžeme si vybrat, ke které z asi dvaceti slečen a dam si pro číslo nakročíme. Volím paní uprostřed, která na mě sympaticky mává. Asi o hodinu později, těsně před startem, v ní poznám načeradeckou starostku, která má k závodníkům velmi krátký a stejně milý projev.
Co bylo nejbizarnější
Nejbizarnější moment našeho výletu přichází ve chvíli, kdy se z tělocvičny přesuneme do zadního traktu školy, abychom si odskočili a Lukáš se také převlékl. Radek si nechal věci v autě, a tudíž s převlékáním ve škole nepočítá, já přijel z Prahy už převlečen. Stojíme tedy oba před dveřmi místnosti s nápisem “Převlékárna muži” a čekáme. Hledáme témata k hovoru, abychom běžící čas překlenuli. Když už se nám zdá ta chvíle po deseti minutách dlouhá, vydá se Radek dovnitř zjišťovat stav Lukášova převlékání. Za chvíli se vrátí s tím, že je prakticky hotovo, zbývá dopnout na poslední špendlík startovní číslo.
Logicky tak nechápeme, proč čekáme dalších deset minut…
Po jejich uplynutí se ve dveřích konečně objevuje Lukášova tvář zrcadlící směs nevinnosti (dvě třetiny) a překvapení (zbylá třetina). Myslel si prý, že se také někde převlékáme, a tudíž na něj nečekáme. Je zaskočen tím, že jsme se ani jeden v budově školy neplánovali převléct.
Po cestě k autu potkáváme růžové a modré toiky, kolegové zodpovědně čekají na uvolnění těch pánské barvy, já vynechávám. Můj pisoárový čas přichází, když tato zařízení míjíme v rámci společného rozklusu a jelikož je mi žinantní kolegům hlásit svou malou potřebu, způsobuji tím první roztržení naší party, Radek s Lukášem přirozeně pokračují v zahřívání.
Shledáváme se opětovně až těsně před startem. To už jsou oba souputníci v kraťasech. Jako největší otužilec se nepřekvapivě opět ukázal Lukáš. Poté, co jsme ze školy dorazili k autu, a poté, co on ve škole strávil dvacet minut v převlékárně, spořádaně usedl na sedačku auta, svlékl dlouhé legíny a nasadil už před rozklusem zelené kraťasy značky T8.
O nejotužilejším členu výpravy nebylo pochyb. O nejrychlejším nemělo být záhy. Radek se krátce před zazněním startovního výstřelu staví doprostřed první řady. S Lukášem poposkakujeme asi o tři řady dál, pronesu předpověď, že Radek poběží na pódiové umístění, čímž narážím na jeho famózní výsledek při jeho prvním startu na tomto závodě před osmi lety. (Ukážu se jako příliš velký optimista, Radek nakonec doběhne na začátku druhé desítky a z výsledku je asi trochu zklamán.)
Zklamán v deklaratorní rovině je v cíli i Lukáš, vadí mu zejména to, že ho předběhla nejrychlejší žena, navíc asi o patnáct let starší než on.
Já na trati potvrdím roli pana opatrného. Díky tomu, že jsem si na startu stoupnul dopřeději než před dvěma lety, sice rozběhnu závod rychleji, ale ztrácím v kopcích. Všichni okolo mě ty nejprudší jdou a mně je hloupé se odlišovat, tak šlapu hezky rozvážně i já. Trochu si zazávodím až v tříkilometrové cílové rovince, kde předběhnu pár závodníků, co jsem se s nimi potkával na trati, asi tak, aby se neřeklo, když už jsem jel na ten závod.
Když doběhnu, Radek s Lukášem už v cíli oba stihli uschnout a vychladnout, takže se choulí do aluminiových dek. Tu odmítám, protože je mi po tom trochu finiši do kopce ke kostelu v Načeradci dočasně horko.
Obdivuju silně zabahněná Lukášova lýtka a lituju Radkovo auto, do kterého Lukáš usedá. Sám se pochopitelně před nastoupením na cestu zpátky spořádaně převléknu do čistého.
Otázkami pro historii zůstává: Kolik Radka stálo vyčištění vozu? Ucpal se odpad ve sprše u Wernerových? Jak dlouho mě bude trápit bolavé pravé lýtko, které jsem si na krásné trati mezi dvěma vrcholy Blaníku a Načeradcem zkurvil? A kdy se v téhle fajn sestavě vydáme na ten pětadvaceti- až třicetikilometrový společný výběh, který jsme si při loučení slíbili?
Nejsem příliš televizně vzdělaný, ví se o mně a je to naprostá pravda, že mám zásadní nedostatky v kánonu pohádek a rodinných filmů - před pár dny jsem poprvé zhlédl "asi vítr, Máchale", moc mě to nebavilo. Také mohu jen o málokterém seriálu říct, že jsem viděl veškeré odvysílané díly. Výjimkou je Bluey, která jich má 153, přičemž leckteré jsem viděl nejméně desetkrát.
Ovšemže ne sám, protože na tuhle původně australskou kreslenou psí rodinku bych asi bez Hedy nijak nenatrefil. Teď s psíky trávíme rána: kakao, čokoládové kuličky, peřinku na gauč a Bluey.
Bluey je těžké nemilovat, protože se tam neřve, špatně nadabovaní psi nesuplují integrovaný záchranný systém, nejsou tam blátivé kaluže, nikdo se neproměňuje v pavouky, absentují lejzry i Gargamel a každý díl trvá milosrdných pět minut. Takže když Heda ráno usmlouvá "ještě jeden, tati", je reálná šance, že tu školku i tak stihneme.
Je to vlastně o tom, že dva psí rodiče mají dvě děti a ty se snaží vychovávat, zpravidla pomocí her. A je to roztomilé, legrační i dojemné a někdy strašně dobře vypointované a nedá se od toho odtrhnout.
Někdy je to poučné nebo k zamyšlení, dost často jen sranda a pár dílů je prostě dokonalých (jak je Bluey taxikářka a veze tátu na letiště, když jim Bandit vypráví o tom, jak šikanoval bráchu, když Bluey přemýšlí, za co nejlépe utratit pět dolarů na trhu, když se Bluey zdá, že je netopýr, a spousta dalších). Navíc je tam zpravidla výborná muzika a občas i hlášky (třeba "taktické čůrání" u nás zdomácnělo).
Nevýhoda je, že výrobci vycítili šanci, a tak máme (zatím jen) lego Bluey a nově i zubní pastu Bluey. Což ještě jde.
Někdo to prostě hrozně dobře napsal, hlavně teda postavu Bandita, ve které se každý táta vidí, nebo spíš tak trochu doufá, že si o něm jeho okolí myslí, že je jako Bandit. Pořád je hustej, i když mírně fotrovatí. I vorvanej z práce najde sílu vymýšlet ty nejlepší, ale zároveň někdy trochu ostré hry, děti ho totálně žerou a když si s nimi hraje, kouká do mobilu jen občas. Miluju, když dělá, že je kouzelný pařát.
Jeho žena Chilli mě trochu štve, je taková akurátní a k uzoufání rozumná, na střední měla nepochybně samý a seděla v první lavici, a její hry tím pádem většinou stojí za prd. Nicméně asi tam někdo takový musí být, aby to drželo pohromadě. Chilli je jako taška s důležitými provozními věcmi, které člověk potřebuje k bazénu a které bychom já nebo Bandit určitě nechali doma a vzali jen ty zábavné, což by nefungovalo.
Heda je někdy jako roztomilá a citlivá pětiletá Bingo, někdy jako její rozjívená a trochu problematická sestřenice Muffinka. Zvídavá, akční a sebevědomá Bluey je možná Heda za dva roky.
Á propos, kdybych o ní psal seriál, musela by tam nutně být scénka, jak spolu večeříme sushi a ona řekne: "Mami, já tam mám tu pálivou šunku, tu nechci!" a ukazuje při tom na nakládaný zázvor.
Zkrátka, jestli máte pocit, že kreslené seriály jsou nutné zlo, které je potřeba přetrpět nebo vytěsnit, pusťte si Bluey. A můžete s námi čekat, až konečně natočí i celovečerák.
Anebo si přečtěte Děti z Bullerbynu, s nimiž aktuálně usínáme a Heda se mě ptá, co to znamená "jednotit řepu" a "dostat výprask". Což je vlastně taky dobrý.
Když mají dva lidi, kteří spolu žijí, i nějaké společné zájmy, může to být fajn. Tedy spíš to odhaduju, nedá se říct, že bych o tom v praxi něco věděl; často se mi zdá, že naším jediným průsečíkem je naše dítě. Máme taky kočku, ale Maruška podle mě i po těch letech moc nechápe, co na nich ti lidé vidí.
A ne, běhání to není, ačkoli jsem s překvapením zjistil, že jsme za poslední dva měsíce běželi třetí společný závod. Ovšemže každý zvlášť, znáte mě. Maruška k běhu má vztah podobný jako ke kočkám, aspoň jsem si myslel.
"Mám radost, že jsem šla," šokovala mě cestou z Podzimního běhu lyžařů v Senohrabech. A to byly letos i na místní poměry vyloženě fekální podmínky: bláto, sníh a vlezlá zima, nadto na mě musela čekat v cíli. A mně se honilo hlavou, jak málo ji po těch sedmnácti nebo kolika letech vlastně znám. Možná pomohlo, že si na místě koupila krásné boty.
A je to vlastně hrozně fajn, že jsme aspoň občas opustili zažitý vzorec "tátu vysadíme mezi podobné pošuky a samy si na iks hodin půjdeme po svém a budeme si myslet své a pak ho po zbytek dne budeme chlácholit a obdivovat a jemně ho vyplísníme za to, že se všude válejí jeho hadry". Připadám si pak méně blbě, když se kvůli mé závislosti zkracují dovolené nebo divoce vymýšlí logistika, aby se stihl nějaký pouťák v Horní Dolní.
Tak jsme na Nový rok vše uzpůsobili tradičnímu Novoročnímu běhu na Konopišti ne kvůli mně, nýbrž kvůli nám: vyrazili jsme z Vysočiny po kluzkých silnicích v době, kdy pyrotechnika leckde možná ještě doutnala, a k obědu jedli čočku s uzeným střídměji, než by bylo záhodno.
Přistihnu se, že jsem z toho v rozpacích, když si společně připínáme startovní čísla a vymýšlíme, kudy se provlíkají ty proklaté jednorázové čipy časomíry. Tenhle typ zážitků nemáme úplně probádaný. Nesměle navrhnu, jestli se se mnou nepůjde rozklusat, pošle mě někam.
Ambiciózní vlčáci nejrůznějšího věku z místních oddílů stačili vystřízlivět a jsou připraveni. Nenáročnou trať doslova dvakrát kolem rybníka letos zdramatizují podmínky, dost to klouže a volba obutí byla podstatná. Ne tak pro nás, my jsme neměli na výběr, protože jsme si na výlet přibalili každý jen jeden pár (Maruška ty krásné).
Pět kilometrů zvládnu o pár sekund rychleji než loni a jsem na úplném okraji bedny mezi zkušenějšími muži. Považuju to za úspěch, protože kupříkladu celkový vítěz se oproti loňsku na tom zmrzlém sajrajtu zhoršil o víc než minutu. Maruška se meziročně zlepší o senzační minutu a půl, a ještě u toho vypadá mnohem důstojněji.
"Mám radost, že jsi šla," řekl bych jí, kdybych to uměl.
Místo toho jsem se zeptal, jestli se mnou za dva týdny poběží závod na Blaník. A hádejte, co řekla?
"V žádném případě. Už to stačilo." Ne, běhání to není, ale mohlo by být.
.jpg)
