Inu, renesanční hrad to opravdu nebyl, Aleš Háma si pozvdechl a vyklopil nás někde na tramvaji. Pohovku jsme si časem koupili a Pepan ji zase rozdrápal.
A tak to šlo pořád dál, pohovky i kočky se střídaly a o mnoho let později, když jsem pozoroval Marušku zaníceně pozorující televizní Zrádce, mě napadlo, že bychom si tam mohli udělat výlet. Jak jsem z kontextu pochopil, právě tam se pod vedením charismatického hradního pána odehrává tohle pro mnohé návykové městečko Palermo. Zařídil jsem nám ubytování na bývalé četnické stanici přímo na hradě a koupil lístek na vlak, což, uznávám, nebyl nejromantičtější dárek na světě, ale na mě dobrý.
Pak se to začalo sypat. Všechno jsem připravil, uvařil čaj do termosky, vyzvedl Hedu ze školky v rozumném předstihu tak, abychom na sraz na Smíchově byli vzorově včas, jenže v Podolí se změnilo řazení jízdních pruhů a autobus na most skákal místo pěti minut půl hodiny, zatímco jsme na dálku diskutovali, jestli za to může nebo nemůže Hřib, a pokud ano, jestli za to mohu i já, když jsem ho volil.
Rychlík nám ujel i s našimi místenkami, našli jsme restauraci se strašně vysokými židlemi a pod fotkou železniční nehody na Montparnasse jsme společně snědli palačinku a něco sladkého vylili a pak nám málem ujel další rychlík, protože mi ho vyhledávač zapřel. Zakaboněná Maruška by na tabulku nejspíš napsala mé jméno.
V narvaném vlaku nám naše krásně zalaminované místenky byly k ničemu, ale nějaký podivný pán se slitoval a pustil holky sednout, dokonce jim nabídl sušenky. Já jsem mu žertem nabídl náš ovocný čaj z termosky. Nejprve odmítl, pak si nechal do kelímku nalít, pak prohlásil, že mu to nějak moc nechutná, a šel zbytek vylít na záchod. Holky se pak termosky, čaje i kelímku odmítaly dotknout.
Dojeli jsme do Berouna, byla už tma a namísto romantické lokálky nás čekal hrbatý autobus, protože byla výluka. Ale nemohlo by to být tak jednoduché, jakože bychom dojeli až tam, ještě bylo potřeba v Roztokách přesednout na opravdový vlak. Křivoklát vypadal takhle potmě docela strašidelně a nad ním zářil kulatý měsíc, když jsme tam po čtyřech hodinách dorazili a vyzvedli si klíče od neluxusní, ale velmi příjemné nocležny. Něco mi říká, že televizní Zrádci nejspíš přespávají jinde.
Ale už víme, kdo to byli četníci a že už v tom pokojíčku nejsou. Seběhneme ještě pod kopec na hranolky s kečupem a nazpátek se Heda veze na koni, kterému dává legrační povely a tahá ho za uši a zbytky vlasů.
Má spaní na hradě vlastně nějaké benefity? Člověk třeba může stihnout hned první ranní prohlídku, než se ostatní turisté vyškrábou do kopce. Je nás na ní jen pár, paní průvodkyně se snaží, aby to i Hedu bavilo, a obě to zvládají skvěle. Vidíme hladomornu, televizní mučící nástroje i Marušku, jak se chce hrozně moc zeptat na nějaké pikantní detaily ze Zrádců, ale trochu se bojí, aby to nebylo blbé. Naštěstí průvodkyně ví a na samém konci prohlídky nás nechává nahlédnout za kulisy.
I Heda je spokojená, protože kupujeme "suvenýru": cínového rytíře se špičatým kopím, kterým bude ohrožovat zrak ostatním suvenýrám z cest. Není moc hezky a holkám se nechce na procházku, kterou jsem naplánoval, ale ani jim to vlastně nemám za zlé. Hrajeme hádání zvířat a jedeme vlakem do Rakovníka a odtud autobusem, metrem a dalším autobusem domů a trvá to asi tři hodiny. Příště můžeme jet autem nebo třeba taxíkem.
text a foto Řízek
