- No a jak to dopadlo? viseli jsme tchánovi na rtech a na našich rtech nám možná visely drobky z domácího chleba.
- Probudil jsem se, starej a vedle babičky, smál se děda, pod nohama se mu batolilo skvěle naložené mimino a bylo nádherné pohodové ráno, až na to, že venku lilo a já jsem měl běžet na Blaník.
Podivnou tradici našich účastí na obnoveném Zimním běhu na Blaník jsem hodlal dodržet, i když jsem zůstal ve startovní listině z kamarádů sám: nepřijedou Vzpamatovávám se z covidu, Neodpovídám na zprávy, Jsem na romantickém víkendu bez dětí a stydím se to přiznat ani Závodění jsem si zamlada užil dost. Jako poslední odpadl Začalo mě píchat v koleni, a když jsem poslouchal bušení kapek do střechy a pozoroval rychle tající sníh, silně jsem zvažoval, že se stanu Zůstal v suchu a teple s rodinou.
Ale nezůstal jsem. Zatímco tchyně, žena a dcera jeli ke své nenaočkované kadeřnici, do termosky po prababičce jsem vyfasoval teplý čaj a půjčili mi náhradní postarší, ale spolehlivou octavii, která cestu do Vlašimi už zná nazpaměť. A já bych mohl duchapřítomně dodat, že stejně tak znám i cestu na Blaník a zpět.
Jenže to není tak úplně pravda, protože za těch asi deset let, co sem jezdíme, teda vlastně už jen jezdím, to celé nějak protáhli a zkomplikovali: dřív to mělo sedmnáct kilometrů většinou po silnici a už to bylo šílené, protože uprostřed je prostě ten Blaník. Pak to natáhli na půlmaraton, jenže ani to jim nestačilo. Poslední čtyři roky (loni se běželo jen individuálně) tomu sice pořád říkají půlmaraton, ale ve skutečnosti je to už 24 kilometrů převážně terénem s převýšením skoro 700 metrů.
U Benešova jsem cyklovač stěračů přesunul do polohy 0, na polích bylo bílo a ve Vlašimi bylo sněhu snad ještě víc, byť byl mokrý a tálo to. Cestu parkem kolem Čínského pavilonu (kdysi překřtěného na Japonský altán) nám důsledně udusali naši předběžci. Startuje totiž asi 300 lidí a mně je 37 let, takže ještě dvakrát budu moct jako teď vyrazit s první, potenciálně nejrychlejší vlnou.
Překvapí mě, jak nikdo nespěchá, že za to nikdo nevzal hned od prvních metrů. Já to tedy rozhodně nebudu, nicméně nevycházím z údivu, když vybíhám z parku někde kolem osmého místa.
Za přejezdem, kde nás před mnoha lety poněkud zaskočil motoráček, se poslední roky zahýbá na pole, po němž mě letos poněkud zaskočilo, že místo původní pěšiny byla zavedena nová, divočejší, disponující kluzkými prudkými svahy, včelími úly a dokonce i jednou parádní namrzlou lávkou.
Vlastně se mi to dost líbilo, jen jsem na ušlapaném sněhu hodně podkluzoval a ztrácel tempo. Čelo závodu se mi nutně začalo vzdalovat a trápení předčasně vrcholilo na prvním pořádném bezejmenném kopci, z nějž jsem pořád ještě hodně v dálce zahlédl nechvalně proslulou rozhlednu, kam se hodláme vydrápat, než se přede mě se synchronizovaným funěním dostali dva borci.
Dřív se běhalo přes Kondrac, kde voněly vyhlášené obrovské řízky z místní hospody, teď se místo toho probíhá jakousi vesničkou, kde je zajímavé patrně jen to, že zde začíná krátký asfaltový úsek. Vlastně jsem se na pevný podklad dost těšil, ale silnice samozřejmě nebyla prohrnutá. Nikdo další mi ale na záda nedýchal, a to ani na blízké občerstvovací stanici, kde se mě paní vstřícně ptala, zda chci vodu, čaj, nebo kofolu. A já jí mile odvětil, tak jak to umím jen já, že vůbec nic.
Pod Blaníkem bylo sněhu víc a přibylo i potenciálně kolizních situací, když jsme se obousměrně s různě pomalými závodníky snažili vyhnout na úzké prošlapané pěšině. Nic z toho ale nebylo, dokonce nebyl ani fotograf lovící kolize a uštvané výrazy těsně za mezičasem, on totiž dokonce nebyl ani mezičas, jen ty schody a celkem prudký vítr. A rozhledna a pak zase dolů.
Sníh měl diskutabilní výhodu v tom, že vratké kameny, které tam určitě někde byly, zůstaly skryty. Moje viklavé kotníky sestup opět zvládly a na občerstvovačce jsem se odměnil kofolou.
Teď už je to opravdu více méně dolů, pokud ještě člověk má nějakou sílu, a člověk ji měl. I když je to ještě skoro deset kilometrů, dá se to. Teda jen jednou do roka, víckrát ne.
Předbíhal jsem dříve narozené a dříve startující a bez jakékoli větší krize jsem byl zpátky v parku, cesta už skoro roztála a objevily se první psí exkrementy, v cílové rovince nepříjemně položeným hlasem křičel moderátor, čímž mě hnal pryč, a já doběhl na devátém místě ve své kategorii a devatenáctý celkově v čase těsně pod dvě hodiny. Musel jsem se ujistit, jestli se mi to taky nezdá.
A jeli jsme zpátky za Zasněným tchánem a Ostříhanými ženami tří generací. S pocitem, že jsme já i moji noví kamarádi Udržím čaj tak horký, až si překvapen spálíš jazyk a Za trochu naturalu ti budu věrně sloužit na svůj věk předvedli úctyhodný výkon.
text Řízek, foto Tomáš Zahálka
