Jezdím na věčně zabláceném a odřeném kole a jako dítě jsem měl ze všech nejokousanější tužky a odrbaný penál. Měl tvar autobusu, byl pěkný a jistě tehdy záviděný, ale ten plast se brzo odchlípl a z vozu se tak cestou trousily okousané tužky jak cestující, kteří se zapomněli držet.
Můj spotřební vztah k věcem však nejlépe ilustruje frekvence, s jakou střídám telefony a další drobnou (a především křehkou) elektroniku. Mobil mám jen za letošní rok třetí. Moje věci dost často mají tendenci padat, mimo jiné.
Nejčerstvější obětí systematického plošného ničení jsou bezdrátová sluchátka, která jsou sice úplně skvělá a člověk si při běhání nepřipadá jak vidlička bezmocně obmotávaná špagetou, ale z poloviny přestala hrát. Ironicky právě poté, co jsem si k nim pořídil nové, dokonale padnoucí špunty do uší. Další ironií je to, že ohluchnutí levého bezdrátového sluchátka způsobil patrně špatný kontakt jediného kousku drátu, který oba póly zařízení propojuje.
Z větší poloviny (matematici prominou) je to patrně moje vina. Nicméně ochrana blbého spotřebitele je u nás vyřešena dost vstřícně, takže by bývalo stačilo ani ne půl roku starou věc vrátit prodejci a v poklidu počkat, až a jestli se z Asie vrátí opravená. A pak se teprve začít durdit.
Jenže to bych předtím nesměl rozbít telefon.
Ono to možná vypadá, že to nemá souvis, ale opak je pravdou. Když mi zákeřná kamenná dlažba polského nádraží roztříštila mobil, zůstala v jeho rozšmelcovaném těle značná část mé e-mailové korespondence - záručních listů, líbesbrífů, proseb od drahých přátel ze Sierry Leone a dalších důležitých písemností zhruba za rok. Mohlo by to být v nějakém cloudu, když už jsme v 21. století, ale není. Pečlivý spotřebitel by si samozřejmě preventivně schoval účtenku, jenže - pokud mě paměť nešálí - já jsem si ta skvělá sluchátka koupil zrovna těsně předtím, než jsem v kině ztratil peněženku. A já prostě nevím, v kterém e-shopu jsem ten šunt objednal. Jestli to bylo 123elektro, nebo 321sluchatka, nebo nejlevnejsiakcniceny...
Píšu (údajně českému) výrobci. Po pár hodinách reaguje zdvořilý pán, ať pošlu výrobní číslo, že to stačí. Zaraduji se, než zjistím, že na té titěrné věci žádné číslo není. Že bude asi na krabičce nebo na záručáku. Které nemám. Píšu tomu ochotnému pánovi, že si ta sluchátka klidně nechám opravit i za peníze, pokud ovšem nevyjde lépe koupit nová.
Ochotný pán se na mnoho dní odmlčí. V mezidobí kupuji nová sluchátka. Ještě lepší, dočista bez drátů, avšak v nenápadné, až maskovací barvě. Myslím, že je v dohledné době zasednu, což ale bude tím pádem zčásti i jejich vina.
Ochotný pán nakonec napíše, že opravit se to nevyplatí. To je sice mrzuté, ale zároveň mi nabídli patnáctiprocentní slevu na nová sluchátka. Že jsem spotřebitel-idiot, nejlépe ukazuje fakt, že jsem krátce dokonce uvažoval o tom, že to vezmu.
Nejhorší je vědomí, že tohle nikdy neskončí. Třeba dneska jsem si cestou do práce koupil k snídani obloženou housku, po dvaceti metrech mi upadla a celá se rozložila na eidam třicítku, rostlinný tuk, sterilovanou okurku a lepek a všechno se to obalilo karlínským prachem. Musel jsem to vyhodit a takhle je to se vším.
Měli by mě reklamovat.
Nejčerstvější obětí systematického plošného ničení jsou bezdrátová sluchátka, která jsou sice úplně skvělá a člověk si při běhání nepřipadá jak vidlička bezmocně obmotávaná špagetou, ale z poloviny přestala hrát. Ironicky právě poté, co jsem si k nim pořídil nové, dokonale padnoucí špunty do uší. Další ironií je to, že ohluchnutí levého bezdrátového sluchátka způsobil patrně špatný kontakt jediného kousku drátu, který oba póly zařízení propojuje.
Z větší poloviny (matematici prominou) je to patrně moje vina. Nicméně ochrana blbého spotřebitele je u nás vyřešena dost vstřícně, takže by bývalo stačilo ani ne půl roku starou věc vrátit prodejci a v poklidu počkat, až a jestli se z Asie vrátí opravená. A pak se teprve začít durdit.
Jenže to bych předtím nesměl rozbít telefon.
Ono to možná vypadá, že to nemá souvis, ale opak je pravdou. Když mi zákeřná kamenná dlažba polského nádraží roztříštila mobil, zůstala v jeho rozšmelcovaném těle značná část mé e-mailové korespondence - záručních listů, líbesbrífů, proseb od drahých přátel ze Sierry Leone a dalších důležitých písemností zhruba za rok. Mohlo by to být v nějakém cloudu, když už jsme v 21. století, ale není. Pečlivý spotřebitel by si samozřejmě preventivně schoval účtenku, jenže - pokud mě paměť nešálí - já jsem si ta skvělá sluchátka koupil zrovna těsně předtím, než jsem v kině ztratil peněženku. A já prostě nevím, v kterém e-shopu jsem ten šunt objednal. Jestli to bylo 123elektro, nebo 321sluchatka, nebo nejlevnejsiakcniceny...
Píšu (údajně českému) výrobci. Po pár hodinách reaguje zdvořilý pán, ať pošlu výrobní číslo, že to stačí. Zaraduji se, než zjistím, že na té titěrné věci žádné číslo není. Že bude asi na krabičce nebo na záručáku. Které nemám. Píšu tomu ochotnému pánovi, že si ta sluchátka klidně nechám opravit i za peníze, pokud ovšem nevyjde lépe koupit nová.
Ochotný pán se na mnoho dní odmlčí. V mezidobí kupuji nová sluchátka. Ještě lepší, dočista bez drátů, avšak v nenápadné, až maskovací barvě. Myslím, že je v dohledné době zasednu, což ale bude tím pádem zčásti i jejich vina.
Ochotný pán nakonec napíše, že opravit se to nevyplatí. To je sice mrzuté, ale zároveň mi nabídli patnáctiprocentní slevu na nová sluchátka. Že jsem spotřebitel-idiot, nejlépe ukazuje fakt, že jsem krátce dokonce uvažoval o tom, že to vezmu.
Nejhorší je vědomí, že tohle nikdy neskončí. Třeba dneska jsem si cestou do práce koupil k snídani obloženou housku, po dvaceti metrech mi upadla a celá se rozložila na eidam třicítku, rostlinný tuk, sterilovanou okurku a lepek a všechno se to obalilo karlínským prachem. Musel jsem to vyhodit a takhle je to se vším.
Měli by mě reklamovat.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat