HRDINOVÉ DOŠLI

Údělem a zároveň bolestí každé série je to, že jednou skončí. Tu naši to potkalo včera, když jsme po 29 zápasech hanspaulské ligy (tedy po dvou a půl sezonách, čili šestnácti měsících) nedokázali dát ani jeden ušmudlaný gól. Ta nepozorovaně vlekoucí se šňůra byla jakýmsi plamínkem naděje. Že i při leckdy trapných výkonech a drtivých prohrách se najde jeden náš hrdina, který protlačí míč až do správné sítě. Tenhle plamínek zhasl. Místo něj teď budujeme sérii proher, už máme druhou v řadě.

Václavův vstup do zápasu proti FC Rarach nebyl příliš oslnivý. Vinou toho, že cestou na Hanspaulku zabloudil a zasekl se na Nuselském mostě, přes který vůbec nemusel jet, se do hry zapojil až po poločase. A rovnou se s Matyášem I. nedohodli a zdvojili útočícího hráče, zatímco jeho kolegu opustili. Ten se štěstím skóroval na 1:0, což se vzhledem k výše naznačenému rovnalo vítězné brance. Situaci jsme si pak názorně předvedli na hospodském stole pomocí půllitru, podtácku a lahve a skleničky se spritem.

Prvnímu poločasu z našeho pohledu chyběl nejen Václav, ale i šance. Do jediné se dostal Matyáš II., jenže byl vychytán. Zato na druhé straně jsme měli několikrát obří kliku, zvonilo břevno, tyčky a jednou jsem dokonce náhodně vyrazil balon směřující kamsi do šibenice. Hrál se typicky hnusný, upatlaný osmiligový protofotbal, kdy tělnatější Raraši přetlačovali naše beky, pak se teatrálně káceli, když se do něj opřeli Kajetán či Matyáš I. Jindy klidného Péťu rozzuřila herecká etuda soupeřova brankáře, který zařval a poroučel se k zemi poté, co jej "zfauloval" jeho vlastní spoluhráč. A po odpískání se najednou  probral a rychle rozehrál do brejku. Péťa z té nefér hry byl natolik rozhozen, že dokonce šel demonstrativně střídat (!). A my jsme nevymysleli nic, jen jsme překopávali hřiště a čekali, až přijde Vašek a dostaneme góla.

Oboje se tedy událo hned na začátku druhého poločasu a herní obraz se paradoxně trochu zlepšil. Kuba se přesunul do útoku a opticky se to trochu rozhýbalo. Párkrát jsme zahrozili po autech a podobných závarech, ale přímou střelu na branku jsme neměli ani jednu. Trapnou chvilku jsem si pak pět minut před koncem vybral i já, když jsem jen sledoval střelu z bizarního úhlu, jak se přes tyčku prodrala do sítě. (Měl jsem za to, že míří vedle). A pak už se nestalo nic. Pokud si někdo před zrcadlem nacvičoval nějakou originální oslavu po vstřelení branky, přišlo to vniveč.

O necelý týden dříve se nám nevyvedl ani zápas proti FC Krocani. Na Aritmě, kdy jsme dosud nikdy nebodovali, jsme sice skvěle začali, když Matyáš II. skóroval už v první minutě a i přes vyrovnání pak Kája pěknou hlavičkou dával na 2:1, jenže vedení jsme neudrželi. Co hůře, čtvrt hodiny před koncem typicky remízového zápasu nejprve Péťovi prošel míč mezi nohama, pak ho ještě Luboš škrtl a přes mou nataženou nohu došel až do sítě, zápas tak skončil 2:3. Třebaže v posledních vteřinách jsme předvedli něco jako drtivý tlak a vyprodukovali víc střel na branku než za předchozích šedesát minut.

Ale abych končil veseleji, vzpomeňme i na první letošní duel, z nějž pochází většina snímků. To jsme v zápase proti týmu FC Kozlové zaznamenali příjemné vítězství 5:0. Hattrickem se blýskl Kuba (jak je u nás při takových příležitostech zvykem, volali jsme na něj "Napiš to tátovi!"), skórovali také Matyáš II. a Luboš. A tak nějak jsme si říkali, že podobně budeme hrát i dál. Že zůstalo zase jen u slov, je nasnadě.

text Řízek, foto Ř. a Alex

ZA HOLKY

Jihoafrickou atletku Caster Semenyaovou, jež před šesti lety fantasticky zazářila na osmistovce, byrokrati neprávem nařkli z toho, že je atlet, a jali se nešťastnou sportovkyni důkladně prozkoumat. Nečekaně jsem řešil obdobný problém sám se sebou. Před startem Birell Grand Prix v Praze mi přidělili dámské startovní číslo. Na test pohlaví nedošlo, byrokracie však trvala na tom, že číslo je dané, nedá se změnit a ať se s tím smířím.

A tak jsem se s tím smířila. Vyzvedla jsem si startovní balíček s malinovým krémem na ruce a lesklým dámským časopisem. Až večer na startu jsem si uvědomila, že jsem si neoholila nohy, potažmo vousy. Naštěstí brzo padne tma a nikdo mě nepomluví, pomyslela jsem si.

Startovné na desetikilometrový závod po Praze jsme loni dostali se ženou jako dar k budoucímu prvnímu výročí svatby. Konal se totiž téměř přesně na den našeho výročí. Jenže při přihlášení se nám vloudil šotek a poslal mě do špatné kategorie. Zjistili jsme to dva týdny před závodem. Následovaly v několika vlnách dva zdvořile rozpustilé maily s žádostí o nápravu (bez reakce), několik telefonátů (nezvedáme, obsazeno, zeptám se, nezvedáme, nejde to, čísla už jsou vytištěná) a konečně i mailová odpověď (fakt to nejde). Zmohla jsem se na naštvanou odpověď, jen abych měla poslední slovo. V mašinerii mnohatisícového závodu, jak jsme zjistili, prostě není čas na nějaké opravy. Co se vytiskne, je. Cítíte se jako muž? Jste žena. Docílili jsme jen toho, že mě s ženským číslem přeřadili do kategorie mužů. I za to jsem byla ráda.

Jelikož Maruška onemocněla, postavila jsem se na start jen já (s bolavou patou a čerstvým výronem - já kráva se byla ráno projet na kole a špatně jsem šlápla, když jsem vedla kolo přes lávku) a dalších devět tisíc lidí. Do poslední chvíle jsem řešila, jestli šedivý top, anebo bílé tričko, nakonec jsem dala přednost právě tričku, jde mi lépe k pleti. Na trati se většinou zajímám o jiné věci, ale tentokrát mi přišlo, že mi ty zelené boty fakt ladí s černými podkolenkami, které jako by opticky zeštíhlovaly mou oteklou nohu. Když člověk vypadá dobře, cítí se dobře. Potažmo i běží dobře.

Pak svalovec Šebrle vypálil do vzduchu a odstartovalo se. Zalitovala jsem, že se jako při maratonu neběží Pařížskou, abych koukla do výloh. Revoluční je v tomhle ohledu podstatně slabší, ostatně jako i nábřeží a kolečko přes Holešovice. Na pátém kilometru se setmělo, na šestém se rozsvítily lampy. Praha lákala k romantické procházce anebo k selfie z nějakého mostu s rozzářeným Hradem. Občerstvovací stanici jsem s odporem minula, protože po páté hodině nejím. Na osmém kilometru jsem předbíhala i někoho v sukni, ale on to byl jen ten bosý blázen, co běhá v kiltu. Pak se mi trochu roztekly stíny a potom už byl cíl.

Udýchanou mě objevila v cíli Maruška. Objala mě a gratulovala mi k času něco přes 41 minut. Tehdy jsem se začal cítit normálněji. Našel jsem se v kategorii mužů na celkovém 477. místě. A našla se i Caster Semenyaová a nedávno se vrátila k běhání. Prý jako žena.

text Řízek, foto Maruška

BEZ BASETA S BASETEM

Vyhrát triatlon v Holanech (dříve v Úštěku) nebývalo zas tak složité. Stačilo se na začátku neutopit v zeleném rybníku a na kole trpělivě čekat, až soupeř (nejčastěji Jirka a zpravidla několikrát) píchne. Závěrečný běh už proto býval více méně formální. Zvolené tempo bylo katalyzátorem žízně a přímo určovalo spotřebu piva v cíli. Letos mi však z několika důvodů obhajoba nevyšla. Předně Jirka nestartoval, a tím pádem nepíchal. Navíc nepíchal ani takzvaný pražský Milan, který tak po zásluze vyhrál. A svůj podíl měla i dietní chyba: když si večer před závodem moldavský modrý portugal nesedl s americkou kolou a koneckonců i s českým Řízkem.

Ještě pár minut před startem to vypadalo, že kilometrové plavání bude oproti loňsku vylepšeno útoky krvežíznivých labutí. Opeřenci však naštěstí odtáhli někam mimo plavecký koridor.

Legendární a suverénní Hurďas i jeho neoprén připomínající spíš erotický obleček z NDR tentokrát na startu chyběli, tudíž se labutím i divákům patrně naskytl dost bizarní pohled na čelo závodu: první plavala Šunka, jediná žena ve startovním poli, následována Rádošem. Ten doslova čněl nad ostatními závodníky, neboť jako paní radová plave prsa dočista bez namáčení a potápění hlavy. Vypadá to šíleně, ale na zbytek pelotonu záběry jeho mnohametrových končetin stačí. Hned za nimi jsem se okopával já s Milanem a v tomto pořadí jsme vylezli i na pevnou zem.

Šunčin štafetový kolega Petr, toho času v čele, byl na kole odsouzen k nováčkovskému bloudění. Trasa cyklistické části totiž není nijak značená. Je to vlastně anarchie, na rozdíl od demokracie, kterou nastolil DJ, který nám hrál cestou do Holan. Hra se shodou okolností jmenovala Demokratický dýdžej. Každý v transportéru (kromě Aničky, která spala) mohl kdykoli zahlásit "Dál" a skladba přestala hrát. Pokud ovšem jiný cestující nevybalil takzvanou divokou kartu. Tou se dal požadavek na předčasný konec skladby vetovat.

A tak si třeba chudák Péťa musel vyslechnout Gottův Mistrál v němčině až do konce, i když Mistra opravdu nemusí. Pak nám Franta taky zastavil u cesty, protože tam byla kočička a koťátka. A potom jsme pili nějaké opravdu hnusné víno s kolou, k čemuž už bych se nerad vracel, jenže to víno ano.

To jsem ale trochu odbočil. Rádoše při přepřahání do cyklistické části zdrželo to, že se převléká pomalu jako paní radová. Nejdřív si musel vyfénovat vlasy, což už víme, že bylo zbytečné, protože si je nenamočil. Pak bylo potřeba plavky a mokrý ručník úhledně složit do komínku. Pak možná ještě sháněl u šatnářek ramínko, nevím. Možná taky přebaloval jedno dítě a hrál si s druhým. "Skutečný důvod mého dlouhého převlíkání je, že si prostě po plavání potřebuju odpočinout...," vysvětlil Řízkovým stránkám Rádoš.

Nicméně tou dobou už jsem se řítil směrem na kopec Vlhošť a věrný Milan za mnou.

Věrný Milan za mnou vytrval s drobnými přestávkami další dvě hodiny. Jeli jsme svižně, jak se na závodníky sluší. Však taky trať byla suchá a počasí přímo vybízelo: "Pojď na kolo, lenochu, odpoledne bude zase horko a za pár dní přijde podzim, lijáky a plískanice a nebude se ti chtít, uvidíš".

Jak jsem již zmínil, Jirka (řečený Baset) se letos neúčastnil. V polovině závodu při stoupání na Skalku jsme nicméně potkali skupinku lidí se psem basetem. Zatímco Milan šťastně prokličkoval, já jsem se málem zamotal do jeho dlouhých uší a byl jsem nucen téměř zastavit. Tohoto zaváhání v táhlém kopci vsetínsko-pražský závodník využil k drsnému nástupu, jemuž jsem se v duchu bránil nejsprostšími nadávkami vůči jeho osobě a v reálu šlapáním na hranici mých a lidských možností.

Když pak Milan pochopil, že tudy cesta nevede, nechal mě po zbytek závodu zase tahat tempo s tím, že mě porazí až v závěrečném běhu kolem rybníka. Když jsme do Holan přijížděli, dokonce si rozepínal cyklistické tretry ještě před kempem. Nevěděl, že to já ani dělat nemusím, protože moje letité sucháče stejně už nelepí. Zaznamenal jsem nějaké pokřiky typu: "Makej, Řízku," ale moje představivost v tak vypjatých chvílích umí vytvořit různé věci, takže to není úplně jisté. Možná to jen někdo volal na své děti, aby nekrmily labutě. Nebo to přicházelo z hospody, že je hotová klobása a ať si ji někdo vezme.

Pravdou je, že hned po prvních běžeckých metrech bylo prakticky hotovo. Milan běžel, já jsem se kolébal. Stíhal se při běhu osvěžovat i občerstvovat, přesto se mi nenávratně vzdaloval. A tak byl v cíli skoro o minutu dříve. O další minutu před ním dorazila i moje žena, ale ta byla mimo soutěž, protože jela autem a ještě k tomu z Prahy. Asi čtvrt hodiny po nás přiběhl i Péťa, reprezentant účelově vytvořeného týmu Franta+Péťa, a pak i Rádoš a další borci.

Ivanův triatlon pak pokračoval tou oblíbenější, nezávodní fází, jež oplývá gulášem, pivem, utopenci, grilovaným masem a takovou tou pohodou. Tedy aspoň předpokládám, že oplývala, protože jsme tradičně odjeli už večer, ještě než se pohoda stačila plně rozvinout.

Závěrem, jako poměrně pravidelný účastník a sběratel takzvaných pódiových umístění, nabízím aktualizovaný zaručený recept na vítězství. Chce to samozřejmě svědomitý trénink, odříkání a načasování formy. Vyvarujte se moldavského portugalu. A pak je třeba nějak se zbavit Milana: poslat ho na nějaký jiný atraktivní závod, strčit mu klacek do drátů anebo do cesty psa s dlouhýma ušima.

text Řízek, fotky radotínský Milan. Více fotek naleznete v galerii tady.
Starší články o této velkolepé akci jsou zde.