SE ŽENAMI DO TÁBORA

Výlet bez plavek
text a foto Řízek

Podzim se hlásí o slovo! Prsty vtělenými do chladnějšího větru ťuká na okno a předznamenává brzký příchod dalších tradičních klišé, jako je jakési nostalgické babí léto a posléze barvami pohmožděné listy stromů, draci, chřipka.

Ale! Když bylo ještě úplně hezky, naložil jsem do auta tři pěkné slečny, to se nestává tak často. A vyrazili jsme do Tábora, což je snad ještě vzácnější. Ta nejmenší tam jela za nějakým tajnosnubným účelem, který jsem coby zastánce přísného racionálna se špetkou vytrvalé naivity nebyl s to pochopit. Další mířila domů, kam ta třetí, nevím. Já jsem rozhodně vyrazil na výlet.

Tak jako tak, vedro nám bylo společné. V mém bílém voze s nekritickými koly nepatří klimatizace k silnějším stránkám. Naštěstí byl po cestě Miličín a jen kousek stranou od hlavní silnice utajený kamenolom. Co na tom, že plavek nebyl dostatek? Zatímco vesničanům padají oči z důlků a jejich někdejší majitelé bezmála zapomínají, kvůli čemu to vlastně do lomu přišli, plaveme v průzračné vodě. Je krátce před triatlonem, a tak trénuji v těch nejrychlejších plavkách.

Oázu necháváme za koncovými světly a blyštivým výfukem. Blíží se Tábor. Nahlížíme do Míšina přestavovaného sídla, dostáváme vynikající polévku a dezert a vyrážíme do města na hlavní chod. Město je hezké, pozdně letní, oběd ucházející, zmrzlina výborná. Maruška plní svůj tajemný úkol. Projdeme se zbylými okolo Vajgaru, načež mě zbývající ženy rovněž opouští.

Už jen dva mlčíme a vracíme se do Prahy. A o nějakých čtrnáct dní později si na to nad notebookem vzpomenu.

RETROFUTURUM

Osmdesátky, devadesátky, sedmnáctky
text a foto Řízek

Solidaritu! Žádal jsem svého domácího kocoura aspoň o několikaminutové nastavení spánku. Marně - on se zase svým ostrým čumákem v 8:17 dožadoval něhy, pozornosti, žrádla či bůhvíčeho. A tak se naše zájmy střetly. Dopadlo to tak, že zatímco všichni ti, kteří byli včera s námi pařit ve Futuru na staré, ale dobré fláky, zřejmě ještě vyspávají zážitky, sepisuji tuto rozpustilou rekonstrukci. A taky jsem dal do pračky prádlo - točí se v rytmu osmdesátkových pozlátkovaných kolovrátků. Takže z toho zvíře taky něco má.



Ve 4:01 jsme vystoupili z autobusu 601 a byli jsme bezmála u vytržení, že je to tak kulaté. Venku zuřila téměř vichřice a Milan na mě pořvával něco o dracích. Václav pokračoval autobusem dále a někdy mezi 4:02 a 8:17 a někde mezi Radotínem a Kosoří zanechal brejle a berle. Brejle nepřekvapí, ale co se týče francouzských holí, je to tuším premiéra.



Ve tři hodiny jsme si najednou uvědomili, že hrají jen ploužáky. To by za normálních okolností nevadilo, jenže v situaci, kdy na parketu zbyly zadané páry, ti, kteří se odhodlali k nějakému dočasnému zadání, a přibližně šestice nás-mužů v kroužku, to bylo trochu faux pas. Zjistili jsme, že "náš" nákupní vozík nám někdo ukradl, a Václav tak musel po svých. To měl ještě berle a viděl na cestu. Našli jsme tramvaj.



Mezi půlnocí a třetí hodinou vrcholila ukrutná jízda. Na plátně a v zahuleném a zpoceném éteru se střídali Roxette, Majkl, Madonna ještě téměř panna, nagelovaný Travolta, ale přišla i dekadentní Nirvana, nahrazená posléze rozjuchanými Boney M zpívajím o nějakém Rasputinovi.



Ale třeba i The Clash, které vystřídali zapomenutí Erasure, což je jako kdyby po Mňáze pustili Evu s Václavem, jenže jako dítě jsem obdivoval toho pána, jak chodí na pódiu tou vodou a cáká na fanoušky pod ním. A tajně jsem chtěl být jako on. Mít na sobě výstřední hadry a mokré boty. A pak lítat s klávesami na takovém podivném stroji. No, zatím mi to nevyšlo, ale třeba se jednou dočkám.

Před půlnocí a kolem ní odpadla velká část našeho výběru, a to buďto veřejně, nebo pokradmu. Ovšem na parketu, tam se děly věci a velká část z nich se motala kromě jednoho z nás, kterému ostatní otevřeně či aspoň v skrytu záviděli. Péťa si opakovaně sundaval tričko, já si rozepl jeden knoflíček na košili. Prostě uvolnění, jak má být.



Kolem desáté jsme ovládli podzemí klubu. Nikdo netančil, a tak jsme museli začít. Zchromlého Václava jsme přivezli v nákupním vozíku, k dokonalé iluzi měl ještě volat Na Bělehrad! Předtím jsme byli v parku nad Andělem, popíjeli donesené nápoje a krmili se karbanátky s divnou okurkou a bylo nám zima a fajn.



A to je tak všechno, pračka akorát doprala, zapípala a kocour dotančil.

PRÁVNÍK MEZI LABUTĚMI

O závodě pro všestranné muže a pár žen

text Kubča, fotky Péťa a Řízek

Co mají společného vyplašené labutě na jezeru Chmelař a vyplašení turisté na úzkých pěšinách v CHKO Kokořínsko? Minimálně to, že se museli poslední srpnovou sobotu vyhýbat účastníkům 16. Úštěckého triatlonu.



Naštěstí pro nás, kteří jsme se nechali zlákat ke kilometru plavání, 42 km jízdy na horských kolech a 5 km běhu, se labutě i turisté vyhýbali úspěšně. Největší nástrahou nám tak byla schopnost orientace.



Cyklistická část totiž nebyla v terénu značená, jelo se podle mapy po turistických trasách a po kontrolních stanovištích. Za jejich rozmístění zaslouží organizátoři zvláštní pochvalu. Trasa byla krásná a opravdu terénní, nabídla písek, vodu, bahno, kameny, ba až skalky, takže jsem chvílemi rád opustil sedlo a klusal vedle kola.



Dokonce i místní obyvatelé se tvářili chápavě a přívětivě, když jsem na ně pořvával, kudy že ta turistická značka vede dál. Když jsem měl za sebou i běžecké kolečko kolem jezera a v cíli mě přivítali rychlejší soupeři, věděl jsem, že teď už nás čeká jen společensko-gastronomická část víkendového programu.



Vyhlašování vítězů předčilo olympijské ceremonie a grilované maso a utopenci chutnalo stejně dobře i těm, co závod nedojeli. Večerní debaty podkreslovalo vystoupení místních umělců, které se neslo z nedaleké zábavy pod širým nebem a lze říci, že svou úrovní odpovídala některým opakovaně probíraným tématům.



V neděli už jen rozloučení a cesta domů zpříjemněná vložkou à la Need for Speed a dýdžejem Náhodný výběr, jehož vynalézavost ocenili všichni členové posádky.



Aby bylo jasné, proč si provozovatel těchto stránek vyžádal příspěvek o úštěckém triatlonu, musím ještě zmínit, že právě on se stal letošním vítězem.



Příštímu ročníku zdar!

Jakub - Kubča