SUVENÝRA

V Beskydech je krásně a jsme si tím úplně jistí, i když se tu teprve rozhlížíme. Ještě krásnější je s Hedvikou po dešti sbírat z turistické cesty plže, aby bezpečně přešli na druhou stranu. "My jsme ti záchranáři šneků, my jsme ti záchranáři slimáků," zpíváme si do jejich kluzkého kroku a smějeme se Maruščinu napůl hranému zhnusení.

A nezkazí to ani zácpa kolem Brna, kvůli níž se z cesty z Prahy stane bezmála královská etapa, ani převážně nefotogenické počasí. Ani to, že za tři dny nás po deváté ráno očekávají na poradě.

Na některá místní specifika si rychle zvykneme a přemýšlíme, jestli by se nedala aplikovat i u nás (šlehaný tvaroh na borůvkových knedlících, květák v guláši apod.). Jiná (polepy Stačilo! na linkových autobusech) ať si tam klidně nechají. 

Jdeme do hor, protože v pátek má být ještě jakž takž. Lanovkou na Pustevny až nad mraky, stejně jako všichni ostatní, a navštívit Radegasta, jejž Heda nebojácně osloví: Čau kámo, půjdeš se mnou na pivo? Na rohu hojnosti mu sedí kachnička, legenda praví, že se zrovna chystal na koupel, když ho vysochali, ale podle jiné verze tam původně byl místo ní holub. 

Toho potkáváme na cestě zpět v prudkém kopci uprostřed lesa, což je i na místní poměry divné. Má na pařátku kroužek; nejspíš je poštovní, ale nechce si s námi povídat, hopká pryč. Jako začínající záchranáři holubů spíš selžeme a po pár bizarních telefonátech usuzujeme, že si poradí sám. Heda škemrá, aby si v podhůří mohla koupit "suvenýru". Vybírá si "toho boha", který i v sádrovém provedení budí respekt. Teda až na tu kachnu.

Večery trávíme zaháněním příšerek do skříně a dítěte do postele, první hra je podstatně jednodušší a kratší. Sníme u toho spoustu jablek, kterým říkáme chipsy. To ticho v noci. 

V jeskyni Šipka ve Štramberku si dítě půjčí telefon coby svítilnu a vydá se skalní průrvou někam a mizí mi z dohledu. Když se otvorem konečně protáhnu i já, najdu ji, jak na mobilu blaženě hraje lego vláčky, a pak konečně zmokneme.

Největší zážitek výpravy jsou samozřejmě Šmoulové ve frenštátském kině. Od Marušky je velmi pozorné, že tam nemusím; běžím k Raškovým můstkům a drápu se po ušlapaném bahně, protože schody se zrovna opravují a nad nimi probíhá světový pohár ve vaření gulášů. Je to ostré.

Naproti našemu krásnému hotelu stojí barabizna a v ní možná straší duch pana Edvarda, prapradědečka majitelů hotelu. Nestihli jsme to ověřit, budeme se sem muset vrátit a přemístit zbylé slimáky.

text a foto Řízek

PIKADOR

Zabalil jsem si pár gelů a tyčinek, ohebnou lahvičku s pitím, která vypadá jako takové igelitové vemínko, pláštěnku, mobil a sluchátka a to celé nacpal do běžecké vesty. Co jsem zapomněl doma, byla pokora. A taky vazelína.

Pokora by byla na místě: když jsem se v posledních měsících trochu rozběhal po nekonečném martyriu s bolavou achilovkou, nabízelo by se nevymýšlet žádné velké vylomeniny. Jinými slovy, když už mě rodinná logistika zahnala na atraktivní okraj Šumavy do Olšiny, poprosit holky, ať na mě počkají třeba v Krumlově, že lehce vyzkouším, co to se mnou udělá, když po čase poběžím déle než hodinu a přes větší kopec, než vede od Vltavy na Pankrác, tedy z práce domů.

Místo toho jsem se rozhodl dělat hrdinu a poslal rodinu do Prahy s tím, že se domů nějak dostanu.

Z Olšiny mě narychlo vymyšlená a do hodinek nahraná trasa tahala vesměs po příjemných silničkách dočista bez provozu a běhavých cestách a jediná nesnáz byla, když mi po zoufalém pokusu vyfotit si selfie (všiml jsem si, že to lidé dělají) nepozorovaně vypadl mobil z vesty do trávy. Všiml jsem si toho tak, že mi po pár metrech přestala ze sluchátek hrát muzika.

Zastavil jsem se poprvé až po hodině, rozhlédl se kolem a říkal jsem si, že na světě je krásně, když tě zrovna nic nebolí. Utáhl jsem si boty a přes nádhernou, dobrodružnou modrou značku vedoucí skrz zarostlé meze, mokré pastviny, voňavý mech a podél zarostlých kolejí jsem doplachtil až do krumlovské zámecké zahrady a postupně spořádal kafe, plechovku džusu, tatranku a pikador, který vypadal dočista jako párek v rohlíku.

Bylo potřeba se posilnit, neboť sotva se vymotám z centra a opustí mě chmurné myšlenky o overturismu, čeká mě největší kopec. Na úplný vrchol Kleti jsem si vzdor zapomenuté pokoře netroufl, šestikilometrové stoupání mi stačilo, respektive mě docela zdecimovalo. Uprostřed lesa zkouším rozjet unavený stroj velice nechutnými gely, zatímco na mně hodují hovada. Z 930 metrů nad mořem potřebuju spadnout o zhruba 400 a nejlépe někam, kudy vedou koleje směr Budějovice. Pata sice drží, ale z kopců mě solidně rozbolela třísla, a tak na předměstí Křemže po čtyřiceti kilometrech za necelé čtyři hodiny přistávám na opuštěném nádraží.

Za půl hodinky mi jede lokálka: pozoruju krávy, fotím se a coby stativ využívám legendární modré nádražácké zábradlí, které snad brzo bude taky součástí kulturního dědictví UNESCO, a strašně se těším, až se rozvalím v prázdném expresu z Budějovic do Prahy. Stylově nás táhne lokomotiva Škoda 109E s obchodním názvem Emil Zátopek. V celém vagonu jsme jen dva, paní s bufetovým vozíkem proto nechala vozík v garáži a jen nás přišla nalákat, ať zajdeme do jídeláku. Tam je výborná plzeň, která se dokonale páruje s citronovým cheesecakem a s velkým těšením se domů.

A s jídlem roste chuť. V pátek si beru náhradní volno, do batůžku tentokrát narvu i nějaké kapsičky a tatranky. Pokora opět zůstane doma.

Hornopožárské lesy po ranním dešti čvachtají, poslouchám u toho Wet Leg, což celkem sedí, padám do Prosečnice a pak klopýtám Posázavskou stezkou a představuju si, kde bude jednou ten dálniční most a co by na to řekli Brontosauři. Hrozně mě to baví. Krajina je krásná a v lese se svítí.

Po necelých třiceti náročných kilometrech tupě zírám na stádo bílých koní u pikovické lávky, kde jsem chtěl skončit, špatně šlápnu a padám s výronem na louku. Jsem prostě takové vemínko.

text a foto Řízek

RAJSKÁ

Zoufale neumím sociální sítě: na LinkedInu nemohu překonat pocit trapnosti při korporátním předstírání a kdykoli jsem se pokoušel cokoli propagovat, působilo to jako nechtěná parodie. 

Přesto trochu chápu nějaké úplné základy marketingu, a tak jsem Hedvice neřekl "co kdybychom spolu jeli přes noc pod stan na tábor, bude hrozné horko, nevyspíme se, protože pod námi budou šišky a vedoucí budou kalit a řvát a asi nás pokoušou komáři, ale aspoň se dozvíš, co je to latrína", nýbrž ji nalákal na společnou cestu s kamarádem Osem a na divadlo, které je na nedalekém zámku. 

Když před ní Maruška vybalila krásný dětský ("ten je můj?") blankytný spacák a ona si jej začala se zalíbením zkoušet na parketách, začal jsem si být už skoro jistý, že všechno dobře dopadne.

Nevím, jak vy, ale já si užívám ty momenty, kdy mohu své dceři sveřepě trvající na tom, že jedeme na "táborák", vysvětlovat, co je to ešus a jaké má funkce. Je samozřejmě možné, že tyhle znalosti pro její generaci už zas tak cenné nebudou, nicméně pořád je to něco, v čem jsem si ještě jakž takž jistý. A tak si užívám ty vzácné okamžiky, když vím víc než ona. 

"Budeš zase jako loni smutnej, že tě tam už nikdo nezná a říkají ti dobrý den," varovala mě Maruška a já jsem si řekl, že tohle hodím za hlavu a zkusím to vnímat z jiného konce. "Všechno je stejný, jenom ty," znělo mi v hlavě a ono jo, jídelna, stany, stožár byly přesně tam, kde měly být, všude děti a polední ospalost. A já zdravím těch pár mezigeneračních vytrvalců udržujících kontinuitu tělesa, ze kterého jsem já už před mnoha lety vypadl. A já koukám na ty další kluky a přemýšlím, jaké mají přezdívky a jestli se jim tady líbí a jestli mají taky bordel ve stanu. Ale není mi smutno. Jen to "dobrý den" je prostě peklo.

Naložili jsme dětem do ešusů rajskou a lžící rozčvaňhali knedlíky, postavili na kraj lesa stany a vyrazili na Červenou Lhotu. Na kolech, rovnou za Osem! V souboji o nějaký nesmyslný meč za dvě stovky v suvenýrech jsem byl na hlavu poražen, protože odcházíme s pípajícím plyšovým ptáčkem za čtyři kila (sám prodavač potvrdí, že tam nic dražšího neměli). Divadlo je komorní jak na jevišti, tak v publiku, ale líbí se. Rybník kolem zámku je vypuštěný, zato pan Koubek tekutiny zrovna doplňuje.

Nejlepší je ale koupel v rybníku poblíž tábora. Heda zakopne, nečekaně potopí hlavu a po necelé, ale velmi dlouhé sekundě ji vynoří s dotazem "Jsem živá?" a pak ji to začne bavit, a tak to začne do zblnutí opakovat, až má z hnědé vody červené oči. Na louce pozorujeme luční koníky a Milan jako onehdá náčelnice Vlasta velí "nechytejte koně do lahví". 

"Tati, co budeme dělat, když tady na tom táboráku neusnu?" ptá se, načež usne asi za tři minuty, což bych potřeboval každý druhý den doma (střídáme se). Kluci vytáhnou kytary a jak jsou rodičovstvím zblblí, hrají nepřítomným dětem Pan doktor zub. Nejdou mi zmáčknout struny, za což může ta nedávná cyklistická pitomost. Tak jdu dříve spát a ráno mě vzbudí pípající ptáčci. 

Tábor si ji získává kakaem, jen se u něj neválí v pyžamu na gauči a místo Tlapkové patroly kouká na zmačkané táborníky po noční hře. Zopakujeme zámek, tentokrát prohrávám v souboji se stánkem s kuličkovou zmrzlinou (110 za porci, lamentuju marně). 

Pak umyjeme děti v rybníku, než se nám opět zahnojí při stavbě lesního domu v kořenech vyvráceného stromu. A můžeme jet domů: Pája si s dětmi na zadním sedadle statečně vypráví fekální pohádky, motorkář před námi zahučí do škarpy, tak mu pomáháme na kola, a poslední nehodu tohoto výletu zaznamenává Os a řeší ji Milan. 

Pak mi ještě přijde do datovky pokuta, ale mně to nevadí, protože té srandy a radosti bylo tolik, že si nostalgie vůbec neškrtla. I když... ale jo, zabrnkal bych si.

text a foto Řízek