NAŠE RADOST

Netankuje mě to, reagoval jsem s fotrovským humorem sobě vlastním na nabídku volných vstupenek na tankový den v Lešanech. Na vojáky jsem si moc nehrál, protože jsem první polovinu dětství více méně strávil na pískovišti a tu druhou pařením Grand Prix, a když si teď mohu s něčím hrát, stavím si na počítači vláčky. Tudíž mi to nepřišlo bůhvíjak atraktivní. 

To jsem samozřejmě ještě netušil, že k nám VIP vstupenky přiletí z druhé strany, a že jich holky dokonce budou chtít využít. Koneckonců je to asi patnáct minut od chaty, že jo. A tak po noční bouřce v sobotu brzo ráno marně sháním v Benešově dětské holínky velikosti 26, ale i bez nich jedeme, hrajeme hru, že kdo uvidí bílé zvíře, má bod, a v jedné vesnici teď bylo neuvěřitelné kombo bílého koně, slepice a tří bílých psů-smetáků. Načež si všimnu, že nás pronásleduje něco vojensky vypadajícího s majáčkem, asi nějaký transportér, na konci vesnice ale zapínám kouzelné tlačítko "sport", které odněkud vyškrábne asi tři další (černé) koně, a Heda hlásí, že jsme to setřásli. 

Lešanský areál mi doteď byl utajen, přitom je obrovský a přiléhající k mé oblíbené cyklistické silničce do Týnce. Máme kouzelnou červenou kartičku za čelním sklem, hlídky na branách nám málem salutují a u parkoviště dostaneme dokonce teplé párky. 

Jsme tu hrozně brzy, protože jsme si netroufali vzepřít se instrukcím, a tak jdeme na průzkum: dětský tank se skluzavkou ještě není obklíčen tatínky s pivkem. Ještě než začne být, otevřou se brány muzea a je tam toho hrozně moc, co by si člověk mohl prohlédnout, pokud by mu nebylo necelých pět a netáhl by otce rychle ven, kde v bazénku jezdí lodičky na vysílačku. Pán se ale netváří, že by nám to chtěl půjčit.

Taky tu jezdí tanky na vysílačku a obří vláčky. Hedu sveze kyklop i bobina (a pozná i zaparkovaného brejlovce!) a táhne mě ke stánku se stavebnicemi modelů, že by chtěla "něco vojáckého". Proskenujeme nabídku a jednoznačně se shodneme na překrásném hovnocucu. "Na to budete potřebovat lupu," odtuší další nakupující, který správně odhaduje, že jsme úplní amatéři netušící, do čeho jdou. Ale kdyby šlo o stavění na pískovišti, sfouknu ho jako svíčku. Vojácký suvenýr nakonec kupuje maminka a je to jakýsi miniaturní plastový granát.

V aréně sedí kousek od nás nepatřičně vyšňořený ministr dopravy a další honorace, nad námi letí gripeny a krouží Šonka, blátem jezdí dojemný starý tančík s českou vlajkou a za ním ten nejnovější leopard s vlajkou NATO a po něm celá řada dalších strojů. Program naruší dva incidenty: zástava Severoatlantické aliance kapituluje při průjezdu pod bujnou vegetací a ztracený desetiletý chlapec hledá maminku. Když se naše dítě místo pozorování další bahno metající pásové i kolové techniky začne věnovat válení se po mně, usuzujeme, že náš čas vypršel.

A zatímco ze všech stran se táhnou dlouhé kolony military nadšenců bažících po atraktivní bojové ukázce, prodíráme se zcela nelogicky opačným směrem, vysvětlujeme Hedě, co je to granát a že na rozdíl od toho jejího běžně nedisponuje ledkou na svícení a laserovým ukazovátkem. 

A přemýšlíme o všech těch zážitcích, které jsme spolu dnes načerpali, a já i o tom, jak budu do noci nešikovnými upatlanými prsty slepovat titěrnou vejtřasku, vrtat díru na nějaký poklop ve střeše a shánět něco jako pinzetu, a především se těšit na to, jak bude Heda zítra ráno čubrnět. 

A tati, co je to tam napsaný?

text a foto Řízek

HEZKY JSI TO CHODIL

A víte, kdo je nejlepší terapeut? Nevíte, protože to neví ani on. 

Běžecký trenér Honza, vyzáblý nenápadný muž s křehkými brejličkami a v šusťákové bundičce postává v šesté dráze u tribuny atletického stadionu na Děkance a stopkami v ruce krájí čas.

Můžeš být rozmrzelý z práce, můžeš být asociální sobec a celkově si připadat nedoceněný i nedostatečný, ale všechny potíže jako zázrakem okamžitě smažou jeho vlídná slova: "Osmdesát osm!" nebo "Tři nula pět!"

Honza toho moc nenamluví, pokud už ano, hovoří (aspoň myslím) tichým hlasem; upřímně řečeno jsme se vlastně nikdy moc nebavili. Vím o něm jen to, že má fantastické osobáky a že trénuje orientační běžce a běžkyně, že mu nedávno vyšla knížka Nenávist k běhu (kterou jsem nedočetl, jako většinu knížek) a že tu každé úterní ráno je pro mé terapie a pro terapie všech ostatních. 

Že o něm jako o člověku, se kterým se poměrně často vídám už řadu let, nic nevím, je pro mě bohužel úplně normální; nepamatuju si ani Vaškovy narozeniny.

Kdybychom se někdy nějak víc bavili, asi bych s ním měl především vyřešit, že mu za ně dlužím už hroznou spoustu peněz. Tréninkové plány pro nás chystá a dohlíží na nás úplně zadarmo - a platit bychom mu za to asi fakt měli, minimálně jako odškodné, protože z toho nepochybně často dost bolí oči.

Na Děkanku jsem se asi před deseti lety dostal čirou náhodou: o patro výš bydlel Táda a společně jsme skrz výstavku mých běžeckých bot na prahu zjistili, že máme společného koníčka. A že prý mám někdy přijít, a tak jsem přišel a od té doby mi to, vyjmeme-li řadu zdravotních přestávek, zlepšuje život, i když Táda dávno bydlí a běžecky je úplně jinde. Já jsem se za ty roky moc neposunul, možná spíš sesunul. Ale pořád mě to baví.

Přes léto nás v naší skupince škodlivým vlivem dovolených ubylo a my, nejvytrvalejší mezi vytrvalci, jsme se trochu víc semkli a začal být v rámci terapie prostor na přece jen o něco delší hovory. 

Jednou mi dokonce připadalo, že jsem z Honzova směru směrem k mému udýchanému já zaslechl něco jako "Hezky jsi to chodil!" Měli jste mě vidět, jak jsem se pak cestou do práce zubil. 

"To byste neměli vypadat takhle zničený, takhle to nebylo vymyšlený," onehdy zase upozornil zbytky z nás, které se válely po tartanu, že se nám to vlastně moc nepovedlo. To se mnou pak v práci ani doma nebylo k vydržení.

Minule jsem se zase, jak už je mým zvykem, na poslední chvíli doptával, cože to vlastně běháme a jak rychle (kliknout do plánu je mi zatěžko). "Ty bys to měl chodit tak ňák za 3:45," zhodnotil mě a jak se později ukázalo, naprosto přesně.

Protože kdybych ty osmistovky skutečně chodil v tempu 3:45, třeba bych odcházel jako pán a vítěz na širé zemi. Někdo, kdo díky zkušenostem dokáže odhadnout sám sebe, meze možností svého odhodlání a těla a kde končí vágní anaerobní přínos a začíná zbytečné utrpení. 

Takhle jsem odešel zas jako asociální, zakomplexovaný čtyřicátník, toho času uřícený, dobitý a bez dechu. Je neuvěřitelné, jak mě Honza vždycky dokáže diagnostikovat a rozebrat.

text Řízek, foto Mirek Král

ESTADIO DE COCO

Nevíme, kdy se narodila. Její první majitelé tvrdili, že 9. nebo 10. srpna, ale oni tvrdili hodně věcí, třeba že ji odčervili a že se o ni starali hezky. 

Tak jsme se zeptali jí: dali jsme Kokině dvě granule na různá místa podlahy a podobným mechanismem, jako když na velkých sportovních událostech různá nešťastná zvířata "věští" výsledky utkání, jsme ji nechali, ať si vybere. 

Nevybrala nic, protože jí takové zanedbatelné množství hmoty nestálo za námahu. Přihodil jsem dva kusy šunky; šla za tím větším, který symbolizoval 10. srpna. 

A nakonec jsme její první narozeniny oslavili 8., na mezinárodní den koček. 

Vypravili jsme se s Maruškou a Hedvikou do obchoďáku a koupili senzační kartonový pelíšek/škrabadlo. Ze všeho nejvíc ta věc po rozložení připomíná fotbalový stadion. Nechali jsme Koketu vybrat, jestli z toho bude nadšená, nebo to odzívá. A také jsem jí vyměnil stelivo. 

Možné bylo cokoli, naše zánovní kočka je velmi nečitelná a nepředvídatelná, žena to nedávno vystihla krásným slovem "potrhlá". Vydrží dlouhé hodiny nehybně ležet na gauči předstírajíc, že je jedním z plyšáků, což střídá s desetiminutovkami zběsilého rychlobruslení na parketách do náhodně zvolených koutů bytu. Je to zároveň zvíře, které arbitrárně a bez varování střídá něžné roztomilé momenty s nepochopitelně násilnými. Je to první naše kočka, která mě nejenže nerespektuje, ale neskrývaně nesnáší: mě a moje kotníky. A to jsem ji vypiplal z polochcíplého kotěte. Nenapadlo mě, že něco tak malého může obsahovat tolik blech.

Obě holky ale miluje, Hediny kotníky zůstávají zcela bez krvavých rýh a z Maruščiny strany postele je potřeba odsávat šedivé chlupy.  Je tam, kde jsme. Motá se v kuchyni, když vaříme, loví nám autíčka z autodráhy i kabinky z lanovky. A nejlepší je to vítání: dosud nepochopila, že se dveře otevírají dovnitř, takže je vždy při příchodu potřeba odvalit kočku.

Leze do koše, do myčky, do pračky i do sušičky. Až na naprosté výjimky nemňouká. Je to první naše kočka, která neslyší na jméno. Zatím to moc nevadí, protože je zároveň první, jež se opravdu nechystá nikam utéct. Už chodba činžáku totiž vypadá podezřele a nepřátelsky, natož zahrada na chatě. Tam se po několika pokusech o aklimatizaci odvážně pustila mimo bezpečný přístav v blízkém křoví o dva metry dál a chudák kosice (které Heda logicky říká kosa) raději přestěhovala hnízdo i s mladými pod střechu domu. Nešlo jí vysvětlit, že od Coco jí fakt žádné nebezpečí nehrozí. 

Je to v podstatě velké kotě, zbožňuje svou duhovou chlupatou tužku a krabice a tašky od čehokoli ji zpravidla zajímají mnohem víc než obsah. 

Nejinak tomu bylo u jejího narozeninového pelíšku. Pak se do něj pustila a začala ho trhat jako moje kotníky. A teď v Estadio de Coco chrápe. Vůbec jí nerozumím, ale je skvělá.

text a foto Řízek